Z jiných webů

Kancelář Kurzů Alfa připravuje akci Pozvěme Česko na rande v únoru 2019, v rámci které je možné uspořádat kurz Manželské večery, zúčastnit se semináře pro nové i zkušené vedoucí těchto kurzů nebo získat o kurzech informace. Celý článek ...

P. Elias Vella OFM Conv. je katolický kněz, exorcista z Malty. Narodil se 28.února 1941 na Maltě. Na kněze byl vysvěcen v roce 1964. V letech 1980-1986 byl provinciálním představeným františkánů minoritů na Maltě a od roku 1993 působí v diecézi jako hlavní exorcista a prezident diecézní komise pro okultismus a satanismus. Celý článek ...

Mnozí autoři v historii, kteří se snažili najít odpověď na to, jak v našem životě skloubit práci a modlitbu, se snažili nějakým způsobem smířit obě sestry z Betánie mezi sebou tím, že upozornili na dvě oblasti v nás samých, které by mohli Marta a Marie symbolizovat.
Celý článek ...

Kázání při mši v Brně – Tuřanech věnoval papež tématu naděje. Je to téma jeho encykliky Spe salvi a je to téma obecně lidské a vždy aktuální, protože bez naděje je velmi těžké postupovat životem tak, že usilujeme o dobro a dokonce jsme schopni pro ně i něco obětovat. Celý článek ...

Uzdravení rodu či rodových kořenů. To je termín, který se u nás vyskytl poměrně nedávno, přesto už stihl vyvolat řadu diskusí. K tomuto tématu přináší s představeným karmelitánů v ČR P. Vojtěchem Kodetem rozhovor Katolický týdeník. Celý článek ...

Je důležité, aby se křesťan v postní době zabýval především Bohem samotným, dále tím, co mu bylo od Boha křtem darováno, a teprve potom svým postním snažením. Celý článek ...

Ježíš Kristus zmrtvýchvstalý, „vyvýšený nad každé jméno,“ stojí skutečně v centru každé Pavlovy úvahy. Kristus je pro Apoštola kritérium hodnocení událostí a věcí, cíl každé námahy, kterou podstupuje při hlásání evangelia, veliká vášeň, která podpírá jeho kroky po cestách světa. A je to živý, konkrétní Kristus. Kristus – říká Pavel – který „mě miloval a za mě se obětoval“ (Gal 2,20). Tento člověk, který mě miluje, s kterým mohu rozmlouvat, který mi naslouchá a odpovídá mi, je vskutku počátkem, od kterého se odvíjí chápání světa a nacházení cesty dějinami. Celý článek ...

Rok svatého Pavla vybízí takřka samozřejmě k „novému oprášení“ Pavlových listů. Tyto listy se sice předčítají v liturgii, ale ne v celé šíři, a proto právě v tomto roce můžeme odhalit ty texty méně známé. Celý článek ...

Jen stěží by se v okruhu křesťanů, a to snad všech generací, našel někdo, kdo by se alespoň příležitostně nesetkal s písněmi Jirky Černého. "Do stínu křídel Tvých", "Mé dlaně zvednuté", "Tady u tvých nohou", "Effatha", a spousty dalších a dalších „hitovek“ totiž stále rozeznívají kytary ve všech koutech republiky. Celý článek ...

Místo obvyklých veletrhů, výstav a dalších komerčních akcí bude hostit letos v červenci pavilón F brněnského výstaviště účastníky katolické charismatické konference, která nabízí možnost vzájemného povzbuzení se ve víře. V Brně se koná tato akce po loňské premiéře, už podruhé. Celý článek ...

V současné době můžeme v naší společnosti pozorovat veliký hlad po duchovních hodnotách. Lidé touží najít smysl svého života a jistoty, o které se mohou opřít. Katolická církev může významně pomoci současné společnosti v tomto hledání. Ukrývá v sobě obrovský potenciál víry, který je osvědčený tradicí dlouhou již více než 2 000 let. Celý článek ...

Modlitba křížové cesty není jen příležitost, jak si uvědomit, že náš život je plný temných a bolavých skutečností; to víme i bez ní. Je to především jedinečný způsob, jak vědomě propojit to těžké v našem životě s Kristem a s mocí jeho lásky, jak si uvědomit a prožít, že na životní těžkosti nejsme sami. Celý článek ...

Ani sebevíc náročná práce z nás nedělá workoholiky, když je inspirována hledáním krásy, dobra a lásky k člověku i k Bohu. Celý článek ...

Postní doba je příležitostí k opětovné proměně v křesťany prostřednictvím soustavného procesu vnitřní změny v lásce Kristově. Naše obrácení totiž není jen jediné a navždy, ale je to proces, vnitřní cesta celého našeho života. Celý článek ...

Lidé mi často říkají:
„Neumím se modlit“
a kladou mi otázky:
„Jak se mám modlit?“

Jestli máte podobný problém,
řekněte to přímo Bohu…
a už tím se modlíte.

V jedné uzavřené místnosti se nacházelo pět kytar, které žily svým obvyklým životem. Jednou vešel do místnosti mladý muž, vzal do rukou jednu kytaru a začal ji ladi

V těchto dnech vyšla nová skvělá kniha o Lectio divina – četbě Božího slova přecházející postupně v modlitbu. Je útlá a velmi dobře zpracovaná.

Co jste se nedočetli v Radách zkušeného ďábla

Tak se mi letos opět nechce na letní katolickou charismatickou konferenci. Jako každý rok ...

Ďábel, jenž usiluje o lidskou duši - to je výjev, který je většině z nás blízký především díky pohádkám. Jedná se ale skutečně pouze o věci smyšlené? Rozhovor s bývalým exorcistou P. Vojtěchem Kodetem ukazuje, že tomu tak není.

Je důležité,
aby se křesťan v postní době
zabýval především
Bohem samotným...

Jak se z farnosti stane živé společenství? Hovořili jsme o tom s P. Vladislavem Brokešem, duchovním správcem ústeckoorlické farnosti, o níž se říká, že prý jen kvete...

Nad tím, nakolik byl sám Ježíš charismatikem, se v homilii z 3. neděle zamýšlí P.Tomáš Špidlík.

Kromě jednoho z nich, mladičkého pastýře, téměř ještě chlapce. Ten si z betlémského chléva přece jen něco odnesl. Celou cestu tu věc pevně svíral v dlani. Ostatní by si toho ani nevšimli, kdyby se kdosi nezeptal: "Co to máš v ruce?"

Mezi velmi vytížené kněze patří představený karmelitánů P. Vojtěch Kodet, který letos oslavil padesáté narozeniny. Po pětiletém studiu v Římě se vloni vrátil do České republiky.
Pro KT s ním rozhovor vedla Lenka Fojtíková.

Naše citová hnutí stále stoupají a klesají. Někdy zažijeme velké výkyvy nálad, od rozrušení po depresi, od radosti k bolesti, od vnitřní harmonie po vnitřní chaos. Nepatrná událost, něčí slovo, zklamání v práci - mnoho věcí v nás může spustit takovou houpačku nálad. Změny nálad většinou ovlivnit nemůžeme. Zdá se, že se nám spíše stávají, než abychom si je vytvářeli.

Nabízíme vám žehnací modlitby - jako součást bohoslužby na začátek školního roku.

Když čteš Bibli se zájmem nalézt Boží slovo, v určitém momentu se v tobě stane.

V posledních letech na ikony i u nás narážíme čím dál více. V obchůdcích s devocionáliemi se již objevují celkem běžně, i když častěji jde pouze o přelakované tištěné reprodukce lepené na dřevo. Zvláště u kontemplativně založených křesťanů získávají na oblibě.

V současné době existuje několik programů, které umožňují mít Bibli stále při sobě.

Při bohoslužbě se v kostele nachází větší množství lidí a může zde dojít ke kolapsu někoho z přítomných.

Letošní ročník Katolické charismatické konference provázelo motto: Hospodine, dílo svých rukou neopouštěj (Žl 138,8). Pořadatelé se radovali z rekordní účasti, podpořené také mediálním partnerstvím Katolického týdeníku.

„Za čtrnáct dnů, až se vrátím z dovolené, přivezte prosím svá auta, vozítka a dopravní prostředky. Budeme je žehnat. Ne snad kvůli bodovému systému, ale proto, že Božího požehnání je třeba stále,“ zval P. Petr Kubant ...

aneb: Ježíš nemohl prožít všechny situace lidského života
Promluva P. Raniera Cantalamessy na Katolické charismatické konferenci v Českých Budějovicích v červenci 2005 na téma eucharistie...

V každém lidském bytí se neustále ozývají nejrůznější touhy a žádosti. Od těch běžných, často tělesných, až k těm duchovním. Rádi se najíme, dáme si sklenici piva, se zájmem popovídáme se známými. Ale už to bude hodně jiné a hlavně o něčem jiném, když se naše denní pozornost bude točit jenom okolo jídla, pití a zábavy.

Již od včerejška lze sledovat tuto televizi i na internetu. Například zítra (3.6) přednáška z katolické charismatické konference (České Budějovice, 2003) a také Setkání Benedikta XVI. s hnutími a novýmí komunitami při vigilii Seslání Ducha svatého. Viz program stanice na www.tvnoe.cz

Je příznačné, že tichost lidského jednání zaměňujeme za plachost až neprůbojnost některých jednotlivců. Kristus rozhodně nebyl žádný „tichošlápek“, a přesto říká apoštolům: „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem.“ (Mt 11,29) Nejen Ježíš je tichý, ale celé stvoření je tiché

Naše modlitba je často protkána myšlenkami či slovy, s nimiž se plně neztotožňujeme a někdy je odříkáme, aniž je myslíme úplně vážně. Má smysl Boha prosit o konkrétní věci? Neplatí snad „člověče přičiň se a Bůh ti pomůže“? A jak si máme vysvětlit, když Bůh nevyslyší naše prosby? Na tyto otázky jsme se zeptali představeného karmelitánů v České republice P. Vojtěcha Cyrila Kodeta.

Co je ve skutečnosti pravou dobrotou, ukazuje sám Bůh. Život v Trojici, to je jedinečná kultura vzájemného obdarování. Otec miluje Syna a má v něm zalíbení, Syn bez výhrad plní vůli Otce a Duch svatý je jakýmsi tmelem tohoto tajemného soužití. My lidé se učíme této Boží dobrotě, když se vydáváme a nic za to neočekáváme nazpátek.

Čas od času se na někoho usmát, být na druhé hodný, abych na ně udělal dobrý dojem, to se dnes často propaguje. Existují i školy asertivního chování, které vám poradí, jak se stát ve společnosti mírným, vlídným a otevřeným, ale přitom současně pevně a zásadově hájit své názory a zájmy.

Pojem „charisma“ se v poslední době stává často používaným výrazem. Sdělovací prostředky mluví o charismatickém politikovi, vůdci či státníkovi. Myslí tím mimořádnou osobnost právě pro její výrazné a svým způsobem jedinečné činy, které dříve či později ovlivňují jednání jednotlivých národů či celých kultur.

Porozumět shovívavosti předpokládá odložení všech nesprávných představ a předsudků jako jsou: poklonkování silnějším a mocnějším, nevýrazné až pasivní jednání při snášení životních obtíží, či přihlouplé chování „dobrého českého Honzy“.

Pascha připomíná vyvedení Izraelitů z egyptského otroctví, nejdůležitější událost v dějinách Vyvoleného národa. Měla zásadní význam pro samotnou existenci tohoto národa, který se utvořil a začal samostatně existovat jako národ právě po vyjití „z domu otroctví.“

Není nic ošidnějšího než zaměňovat pojmy a hodnoty v našem každodenním životě. V kolika nejrůznějších situacích máme možnost zaslechnout podobný povzdech: „Už abych měl od té práce, od toho protivného člověka, od té nepříjemné bolesti, od toho věčného shonu,… konečně pokoj!“

Při čtení denního tisku nebo sledování televizního zpravodajství, do sebe člověk vstřebává množství informací, většinou vážného až smutného charakteru. Kdekdo mluví o špatné náladě ve společnosti. Většinou se v rozhovorech vzájemně ujišťujeme jak roste kriminalita, jaký je nedostatek kvalitního místa v zaměstnání, jací jsou nabubřelí politici a vůbec kam ten svět vlastně spěje.

Je to příznačné, že jsme v současné době zavalováni nejrůznějšími letáčky, dopisy, ve kterých nás jejich autoři většinou slušně prosí o finanční pomoc na některý charitativní či humanitární projekt.

Jednoho kněze zaujaly časté návštěvy ošuměle oděného neznámého muže v jeho kostele. To, co budilo jeho podezření, byl způsob, jak tyto návštěvy probíhaly. Muž vešel, postál pár vteřin vzadu v kostele a zmizel. Kněz se bál o obsah kostelních pokladniček, a tak požádal kostelníka, aby na něho dohlédl. Jednoho dne kostelník muže oslovil a zeptal se ho, co tam dělá..

Nemohu psát o lásce, aniž bych zmínil Pavlovu velepíseň ve 13. kapitole 1. listu Korinťanům. Apoštol v ní neopěvuje ani lásku k bližnímu, ani lásku muže a ženy, ani lásku k Bohu. ale hovoří prostě jen o agapé, o lásce jako takové.

Znovu objevit křest, jeho zásadní důležitost, dosah a moc, prostřednictvím vhodných katechetických programů pro dospělé, je tedy výrazným rysem nového hlásání evangelia. Obnovit mnohem zralejším způsobem vlastní přijetí víry je podmínkou pro opravdovou a plnou účast na eucharistické oběti, která je vrcholem církevního života.

Často mluvíme o nutnosti být poslušný Boží vůle, nechat se vést Duchem svatým atd. Dalo by se však namítnout, že takto je člověk jenom loutkou v Božích rukou. Kde je pak jeho odpovědnost a svoboda?

K tomuto novorozenému dítěti Ježíši nejdříve přiběhnou prostí pastýři. Jsou vedeni vnitřním puzením, které vychází z jejich srdce. Jdou za někým, kdo je jako oni - kdo patří do Izraele. Ke témuž dítěti později dorazí i mudrci - králové. Ti vyčetli z pohybu a postavení hvězd, že se v Izraeli narodí velký král. Jsou to cizinci a jinověrci.

V dnešní době víra ve vykoupení a spásu upadá v zapomenutí. Je zapomínána víc, než víra v Boží sebezjevení, vzpomínané zvláště o vánocích. Bůh ale přišel v Ježíši Kristu na tento svět z velice konkrétního důvodu: aby nás vykoupil, spasil.

Vánoce jsou víc než jen trochu utěšující nálada. Záleží na tomto dítěti, na tom jediném dítěti v tomto dnu, v této svaté noci záleží. Na Božím Synu, který se stal člověkem, na jeho narození. Všechno ostatní na tomto svátku z toho žije nebo umírá a stává se iluzí. Vánoce znamenají: On přišel. Osvětlil noční čas.

V břiše těhotné ženy se ocitla tři embrya. Jedno z nich byl malý věřící, druhé malý pochybovač a třetí malý skeptik.

VÁNOCE - slovo, jež zaznívá po celém světě. Mladí i staří jsou jím jakoby okouzleni a prožívají chvíle napětí a očekávání. Co vlastně jsou vánoce?

Jeden muž si prý v životě stěžoval jen jednou. Neměl co na nohy a neměl peníze na boty. Pak potkal beznohého a ten byl šťastný. Od té doby nereptal. Reptání patří k životu a na první pohled se zdá zanedbatelné.

Hlavní význam slavení „Neposkvrněného početí“ (uchránění Matky Boží od dědičné viny) spočívá v tom, že Bůh se neodvrací od hříšného člověka, ale hledá cestu k jeho záchraně. Vítězství nad hříchem lidí se projevilo narozením Ježíše Krista.

Je prosinec a teplo. Rybáři spouštějí do vody velké čtverhranné sítě, kdysi, snad před tisíci lety, sem podobné přinesli Číňané. Rybáře těší, že se díváme, doufají, že jim něco dáme. Jsme souvěrci. Kdysi přestoupili na křesťanství, neboť jako hinduisté patřili mezi nedotykatelné. Zabíjeli přece ryby a mrtvé tvory pojídali. Ptají se, zda u nás také slavíme Vánoce. Odpovídáme, že jíme rybu.

Adventní věnec je pěkným důkazem, že smysluplný zvyk může vzniknout a rozmnožit se také v současné době. Za „vynálezce“ adventního věnce je považován evangelický teolog 19. století Johann Hinrich Wichern. Byl zakladatelem Vnitřní misie (Innere Mission) a vedl Drsný dům (Rauhes Haus) v Hamburku - zařízení evangelické církve pro mladé lidi bez domova, z rozbitých rodin nebo jinak ohrožené děti a mládež.

Co je to "Boží království"? Boží království je všechno, co Ježíš hlásal a vykonal. Boží království je tam, kde se projevuje Boží dobrota a Boží moc. Moc, která nedrtí silou, ale přichází zevnitř, jako jemný vánek.

Dveře fary ve Vyšehorkách vám otevírá člověk, který je už od pohledu jen jejím dočasným obyvatelem. V kuchyni vás vítá hospodyně Josefka - žena, která je díky aktivitám svého faráře zvyklá na ledacos. A pak už sám pater Lízna: krátký sestřih, pevný hlas, přímý pohled do očí - muž, který působí spíš jako sportovní trenér nebo psycholog než jako katolický kněz.

Je mnoho cest, které vedou k rozvoji zdravého pocitu vlastní hodnoty. Jsou tu psychologické cesty, jak jsou popsány v mnoha příručkách. Jsou tu i cesty, které nám ukazuje bible.

Postava Krále-Mesiáše se vyhraňuje v povědomí Izraele prostřednictvím Staré Úmluvy. Sám Bůh zvláště zjevuje Izraelitům skrze proroky svou vůli shromáždit je tak, jako shromažďuje pastýř své stádo, aby žili svobodni a v pokoji v zaslíbené zemi.

Znal jsem jednoho člověka. Byl neobyčejně ochotný. Kdekoli vypomáhal i finančně hleděl pomoci, když viděl potřebu. Ale něco zvláštního se tu vždycky přihodilo. Ta ochota trvala jenom jistou dobu. Jednoho dne přestal, jako když utne. A lidi, ke kterým byl tak dobrý, už nechtěl ani vidět. Skončil nešťastně v rodině, v mnoha pracích, v přátelstvích. Často se známí ptali, čím to je.

Shon je násilím. Každý člověk má svůj přirozený rytmus. Toužíme-li se harmonicky rozvíjet, je důležité, abychom se tomuto tempu přizpůsobili. Dozajista se tu a tam octneme v situaci, kdy ho budeme nuceni zvýšit.

Důvěra, která je součástí vztahů mezi lidmi i mezi člověkem a Bohem, je důležitým aspektem lidského života i z psychologického hlediska. Proč tomu tak je, jsme se zeptali psychologa PhDr. Jaroslava Šturmy.

Jen neradi jsme někomu něco dlužni. S rozpaky hledáme vhodný způsob a vhodná slova pro poděkování. Co nejdříve se chceme dluhu zbavit, nahradit přízeň jiným projevem přízně. Někdy zase poděkovat zapomeneme, když by se to hodilo. Naše obvyklá výmluvnost najednou oněmí...

Hospic není ani nemocnice, ani léčebna dlouhodobě nemocných. Přichází v úvahu tam, kde péče o těžce nemocného, blížícího se k závěru pozemského života, doma skutečně a objektivně možná není. Ale ani tato krajní situace není důvodem, aby rodina nemocného opustila.

Před zvěstováním naslouchala Maria slovu Božímu, jež se předčítalo v synagoze. Po zvěstování naslouchá zcela odlišným, novým způsobem. Nosí Slovo v sobě, to Slovo, jež shrnuje všechna slova Boží.

Silnými slovami, vyjadrujúcimi minulosť, opisuje Mária zvrat a radikálnu zmenu postavenia ľudí: zosadil – povýšil; nasýtil – prepustil naprázdno. Je to nevratný a nečakaný zvrat, pretože Božie dielo sa nemení a nevracia späť.

Tajné nauky - esoterismus - jsou jedním z nejpodivnějších a možná právě proto nejsvůdnějších pilířů New Age. Lidstvo vždy věřilo, že musí někde existovat skryté prameny poznání, cesty ke štěstí, jež bohové uzavřeli, aby k nim lidé neměli přístup.

Stále znovu pozoruji, že nenucená radost je vzácností. Radost je dnes jakoby stále více zatěžována morálními a ideologickými hypotékami. Má-li člověk radost, už se bojí, že se provinil vůči solidaritě s tolika trpícími. Nesmím se vlastně vůbec radovat, myslí si, ve světě, kde je tolik bídy, tolik nespravedlnosti. Dovedu to pochopit. Je v tom také morální smýšlení. Přesto je však tento postoj mylný.

Často se vyjmenovávají dary Ducha Svatého bez pochopení jejich významu. Jedním z nejdiskutovanějších je dar tzv. "mluvení v jazycích". Někteří jej vidí jako téměř zásadní duchovní zkušenost, jiní ho zavrhují jako něco nebezpečného. Zeptali jsme se lidí, kteří s ním mají či měli zkušenost.

Naše doba se zdá
být dezorientovaná a zmatená.
Někdy se jeví dokonce neschopná
rozpoznat hranici mezi dobrem a zlem.
V tomto všem zmatku ale máme
oporu a orientaci v Duchu Božím.

Máme přítele na nejvyšších místech. Ježíšova solidarita s námi se totiž projevuje i poté, co vystoupil do nebe.
On prožil na zemi to, co my, a proto nám rozumí. Můžeme k němu tedy kdykoliv přistupovat s důvěrou. On hledí do srdce. Naštěstí !

Existuje mnoho důvodů, proč by mě Bůh neměl povolat.
Neměj však obavy. Jsi v dobré společnosti:
Mojžíš koktal.
Davidovi nepadlo brnění.
Marek byl zamítnut Pavlem.
Timotej měl žaludeční vředy.
Ozeášova žena byla prostitutka.

Zdravím vás konvertité, provedli jste obdivuhodnou volbu: rozhodli jste se vyrovnat s vírou. Tím už máte jeden z nejtěžších kroků za sebou. Dali jste se do životního experimentu přes veškeré předsudky, s nimiž jste dennodenně o Bohu, víře nebo církvi konfrontováni.

Tato stať je věnována bioenergetické nebo také biotronické medicíně. Jsou to disciplíny diagnostické i terapeutické, které svůj účinek vykládají přítomností zvláštní síly, bioenergie. Širším termínem pro jevy záhadné, nevysvětlitelné běžnými fyzikálními zákony a ležící i mimo medicínu, je parapsychologie, resp. psychotronika.

"Nemám rád komunisty," řekne křesťan a myslí si, že tím zároveň vyznává svou víru. "Nemám rád Pražáky, protože jsou nafoukaní," tvrdí rozhodně mnozí mimopražští, chtějíce nenápadně naznačit, že oni nafoukaní nejsou. "Nemám rád fokolaríny," dá se slyšet jiný, aby manifestoval svou šíři ducha a nezávislost.

Církev a svět? My, dítky světa, to cítíme jinak: odlišnost nevnímáme, už není naším problémem, vždyť my jsme svět! Máme „světa“ dost. Ale máme jinou potřebu: jak lze nám, moderně-postmoderním, vědou osvíceným světoobčanům, poctivě křesťansky věřit a autenticky křesťansky žít? A co činí v tomto libovolně pluralitním světě, kde je vše zaměnitelné, křesťanství právě křesťanstvím?

Vrátit se domů je touha, která zachvátí všechny, ať už nás život zanesl kamkoli. Nejsou to nějaké stíny teskné touhy, jež by nás vábily zpět, nýbrž podzemní kořeny, jež nás náhle sevřou. Někdy však domov není fyzické místo nýbrž duchovní, odlišné od toho, odkud jsme kdysi vyšli. A teprve když dorazíme, pochopíme, proč jsme nyní právě tam, a proč nás to tam tak mocně táhlo.

Protože se dnes mnoho lidí a též křesťanů zajímá o alternativní léčebné postupy, doporučujeme tento seriál tří článků prof. Heřta, které se této metodě věnují.

Chovám se normálně, protože se cítím být normální. Jen to, že jsem známým fotbalistou, ještě neznamená, že jsem lepší člověk, že jsem něco víc.

V poslední knize rozhovorů s kardinálem Ratzingerem se objevuje otázka: „Je Bůh vážný, anebo někdy projeví i humor?“ Pan kardinál odpovídá: „Myslím, že má velký smysl pro humor. Někdy člověku dá takový nějaký štulec a řekne: Jen se neber tak vážně! Tento humor je součástí radosti stvoření.

Stará vzpomínka z dětství: Jak se slavívaly u nás Vánoce v kostele? Bylo to natřikrát. V šest hodin ráno byla mše, které se říkalo jitřní. V jedenáct dopoledne byla tzv. hrubá, nebo lépe a spisovněji „velká mše“. A odpoledne v pět hodin byla v klášterní kapličce pobožnost k Ježíškovi v jeslích. Už jako chlapec jsem vnímal, že tu šlo nejenom o tři liturgie, ale že převládal u každé z nich i jiný styl

Ježíš přišel na tento svět s jediným posláním: přišel, aby nám předal radostnou zvěst, že nás Bůh miluje, že Bůh je Láska. Miluje tebe, miluje mne a chce, abychom se milovali navzájem tak, jak on miluje každého z nás. Milujme ho!

Díky dokumentům z Kumrámu bylo možno přesně určit, že se Ježíš narodil 25. prosince. Je to mimořádný objev, který nemůže být zpochybňován jako apologetický, protože jej udělal žid, docent Jeruzalémské univerzity Shemarjahu Talmon.

Pokud si myslíte, že Vánoce teprve přijdou, mýlíte se. Ty letošní začaly totiž už dávno. Bylo to, tuším, někdy v druhé polovině října, když jsem procházel kolem jednoho obchůdku, který lákal kolemjdoucí jakousi jedinečnou a neopakovatelnou "vánoční slevou".

Adventní doba je jako jaro v přírodě, kdy se vše obnovuje, vše je svěží a zdravé. Tak v nás má advent také působit – obnovit nás a uzdravit, abychom byli schopni přijmout Krista, ať k nám přijde v jakékoli podobě.

Každý advent si kladu stejnou otázku, jak zasypat tolikerá údolí a srovnat mohutné velehory, které stěžují příchod Páně. Radostné poselství o tom, že vlk bude přebývat s beránkem, pardál si lehne vedle kozlátka, tele a lvíče budou žrát pospolu a malé dítě je bude vodit, že nikdo nebude škodit ani pustošit... zaznívá jako krásná hudba z nějakého hodně vzdáleného světa.

Víme, jakou důležitou roli hrálo v Ježíšových kázáních hlásání Božího království. Není to pouze uznání, že stvořená bytost je závislá na Stvořiteli, nýbrž také přesvědčení, že do dějin byl vložen plán, projekt, osnova harmonie a dobra, jež chtěl Bůh. A to všechno se plně uskutečnilo o Velikonocích Ježíšovou smrtí a jeho zmrtvýchvstáním.

Není to tak trochu trapné, slavit svátek Krista Krále uprostřed světa, kterému je Kristus zcela lhostejný? Uprostřed světa, který sice v něčem je ochoten brát křesťanství na vědomí mezi řadou dalších věcí, ale který za suverénního pána je ochoten uznat jen a jen člověka, jen a jen sebe sama?

Americký kardinál Fulton Sheen upozorňuje, že právě tím, že člověk svou osobní vinu vytěsní a vyloučí, má potřebu přenášet své skutečné, byť nepřiznané, viny na druhé. Čím víc popírá svůj vlastní hřích, tím víc chyb nachází na druhých. Takový člověk pak shání drby, loví senzace, pomlouvá a vše kritizuje.

Žijeme ve století vynálezů. Dnes už není třeba namáhat se s výstupem po schodech - u bohatých lidí je výhodně nahrazuje výtah. Já bych také chtěla nalézt nějaký výtah, který by mě vynesl až k Ježíši, protože jsem příliš malá na to, abych mohla stoupat po namáhavém schodišti dokonalosti.

Je dobré vědět, že pohled, který je schopný vážně se existencí ďábla zabývat, má základ ve víře. Víra umožňuje chápat skutečnost nejen v jejích bezprostředních zákonitostech, ale současně i v hlubších souvislostech. Ty se učíme vnímat na základě své zkušenosti, ale vposledku v síle a světle Zjevení.

Pokora jako odvaha k pravdě byla pro mnichy známkou spirituality. Koho jeho duchovní cesta učinila člověkem povýšeným, který se vyvyšuje nad druhé, koho ovládají pudy a nálady, ten se s pravdou o sobě ještě nesetkal.

"Prosím vás, nemohla byste se někdy na tom vašem webu zamyslet nad tématem ´Když Bůh mlčí´? Já to už delší dobu prožívám a je to hodně těžké." Na delší rozhovor čas nebyl a tak jsem tu neznámou paní v telefonu ujistila, že přesně vím, o čem mluví, slib jsem jí dala a zavěsila. Sotva sluchátko docvaklo, už se ozvala výčitka - jak jsi mohla tak lehkomyslně říct, že přesně víš, o čem mluví?

Bůh si nás vyvolil jako své milované děti, shlédl na nás z pohledu věčnosti a hledí na nás jako na jedinečné, zvláštní, cenné bytosti. Od věčnosti, dávno předtím, než ses narodil a stal ses součástí historie, jsi existoval v Božím srdci. Oči lásky tě vidí jako cenného, nekonečně krásného člověka, jako někoho, kdo má věčnou hodnotu.

V životě s Bohem jsou důležité dvě věci: vědět, pod jakým vlivem stojím nebo chceme-li: "odkud vane vítr" (srov. J 3,8), a pak vědět, co mám dělat. Toto rozhoduje mnohem víc než dlouhé obsažné úvahy a hluboko sahající sebeanalýzy. Tak ani v pastorační rozhovoru nemáme mluvit především o tom, co si myslíme nebo co cítíme, nýbrž o tom, co děláme.

Uprostřed stojí Beránek, ten obětovaný (Zj 5,1-7) Představme si, že všichni sedíme ve vězení zamčeném na sedm západů, ale nikdo na zemi ani na nebi nemůže naše vězení otevřít. Klíč není a my jsme navěky odsouzeni. Možná někdo z nás tento pochmurný pocit může prožívat docela konkrétně ve své rodině, ve své životní situaci, ze které nevidí žádné východisko.

Začínam si uvedomovať, že život nie je hádanka, ktorú treba vyriešiť, ale tajomstvo, ktoré treba prežívať. Najlepšie na tom je, že počas tohto tajomstva utrpenia som zakúsila veľkú Božiu lásku k sebe. Naozaj, našiel ma. Tak, ako sa to hovorí v básni Francisa Thompsona Nebeský chrt: „Utekala som od neho nocami i dňami – ale on šiel za mnou.“

Celým mým životem se vine myšlenka zakladatele jezuitského řádu Ignáce z Loyoly: "Hledat a nalézat Boha ve všech věcech." To zároveň pro mne neznamená, že Boha můžeme nalézt jen v kostele, ale vždy a všude, prostě ve všech věcech a denních a životních událostech. Tím v žádném případě nezpochybňuji, že v bohoslužbě ho lze zakusit zvláště intenzivním způsobem.

Boží přítomnost je jako kyslíkový stan, v kterém může nemocný svobodně dýchat. Zahalen do Boží přítomnosti se náš duch uzdraví.

V Melbourne v Austrálii jsem navštívila stařečka, o jehož existenci se nikdo nezajímal. Měl ve světnici velký nepořádek. Chtěla jsem tam uklidit, ale on odmítal. Podřídila jsem se. Ale nakonec přece jen o ten pořádek poprosil. Měl tam starou krásnou lampu.

Jak nejlépe realizovat sám sebe? Jak nejlépe realizovat své životní poslání? Existuje snad universální návod? Jistě je třeba řídit se v životě hlasem svého svědomí a Božími přikázáními. Chceš-li ale svůj život realizovat v plnosti, je třeba se soustředit na jediné: na pozorné rozeznávání, přijímání a konání toho, co vnuká Boží duch - Duch svatý.

Ano, byla jsem pyšná. Nakonec jsem si to uvědomila. Pozdě, ale přece se Pánu podařilo otevřít mi oči,“ usmívá se hořce devětatřicetiletá paní Jolana. „Vyrůstala jsem ve spořádané katolické rodině a měla jsem o životě jasno. Aspoň jsem si to myslela,“ vzpomíná žena. Jak říká, všechno pro ni bylo buď černé, nebo bílé.

Pane, ty víš, že už mnoho let jsem v neděli na mši svatou nechodil. Necítil jsem potřebu, nechápal jsem, jaký to má smysl. Teprve když mi onemocněla žena a lékaři z kliniky byli bezradní, vzpomněl jsem si na tebe. Připadal jsem si trapně.

Panenství a zdrženlivost se stávají znamením, že začal nový svět, že řád stvoření a přírody není absolutní a nevyhnutelný, že nový řád království vtrhl na zemi a zvrátil naše hotové koncepce, naše neměnné instituce, naše nezměnitelné tradice a udělal průlom do nadcházejícího věčného života, kterým prozařuje světlo světa andělského.

Budoucnost míru na zemi závisí na každém z nás, na naší odvaze ptát se: jsme připraveni hledat vnitřní pokoj a nežít jen pro sebe? Byť bychom byli jakkoli bezmocní: chceme se stát kvasem smíření tam, kde žijeme? Chceme, aby v našich vztazích neustále rostlo vzájemné porozumění?

Stále cítím, jak mě fascinuje obraz Proměnění Páně. Oslovuje ve mně hlubokou vnitřní touhu. Touhu po světle a po průzračnosti. Přesto mi ale zároveň připadá proměněný Ježíš vzdálený. On je na hoře – a já putuji údolím. Ve mně je totiž mnoho zakaleného. Cítím, jak jsou zašpiněné moje emoce tím, co přichází zvenčí v rozhovorech, setkáních či poznámkách druhých. A vnímám, že stále ještě nepředstavuji ten obraz, kterým mám být.

Ti, kdo se v minulosti snažili získat někoho pro Krista, se obyčejně spokojili tím, že ho přivedli do kostela, že získali nového člena církve. Milost konverze je zajisté vzácný dar, na který Bůh připravuje muže a ženy obyčejně jen postupně, krok za krokem.

Otcové se ocitli v ohrožení, jejich slovo v rodině výrazně klesá. Stojíme na prahu století žen, hlásí sociologové a psychologové. Tento proces s sebou přináší první negativní důsledky: z chlapců, které vychovávají dominantní matky, se často stávají podřízení, submisivní muži s celou škálou duševních poruch. Vítejte v matriarchátu!

Ano, duchovní pýcha je nebezpečná a nosí „zbožné masky“. Co je na ní nejnebezpečnější? Je to právě onen klam, iluze, ve které pýcha člověka udržuje, jak jsem to již zmínil na začátku. Pýcha je totiž atentátem na pravdu o nás, o druhých, o světě i o Bohu. Nás neúměrně vyvyšuje, druhé neúměrně snižuje, svět nám představuje iluzorně a Boha buďto přímo popírá, nebo alespoň banalizuje význam jeho milosti pro náš růst. To vše můžeme krásně vidět u farizeů, jejichž postoje Ježíš velmi příkře odmítal a kritizoval

Křesťanství se na prvním místě nezabývá předváděním či rozebíráním detailů dokonalého lidského chování. Přednostním zájmem křesťanství je předávání lásky, jež nám jediná umožní být dokonale lidskými. Až k tomu dojde, dokonalé lidské chování přijde samo.

Můj Bože, zdálo se mi, že propadám pýše. Nacházela jsem mnoho důvodů pro to, aby se tato chyba u mě poměrně snadno rozvíjela.

Ježíš jako účastník poznávacího zájezdu do Persie nebo klient "cestovky" relaxující na mořské pláži. Tyto představy ovlivněné dneškem sice hned zpočátku můžeme zavrhnout, přesto nám nic nebrání v tom, abychom se zvlášť při letním rozjíždění na různé dovolené a prázdniny zamysleli nad tím, zda i náš Pán a jeho učedníci měli nějaký druh dovolené.

Člověk je pojímán čistě individualisticky, je jen on sám. Je zbavován vztahu, který k němu patří a skrze který se vlastně teprve stává sám sebou. Nárok být sám nad sebou poslední instancí i nárok brát si od života tolik, kolik jen jde, aniž by někdo měl právo mu v tom bránit, patří k životnímu pocitu, který se dnes člověku nabízí.

Pane, ochraň mne od pýchy (že dovolenou nepotřebuji), od nepostradatelnosti (že to v práci beze mne nepůjde) a od pohodlnosti (jako bych se na dovolenou nemusel nijak připravovat). Pane, dopřej mi o dovolené radost z odjezdů i z návratů, radost z výtvorů ruky Tvé i lidské, radost z nových setkání s lidmi blízkými i zcela novými a radost z hledání a nalézání druhých, sebe a Tebe.

"Jsou rozdílná obdarování, ale tentýž Duch; rozdílné služby, ale tentýž Pán; a rozdílná působení moci, ale tentýž Bůh, který působí všechno ve všech." (1 K 12,4-6) Biblický citát ukazuje, že v církvi má své místo -- dokonce místo Bohem chtěné -- jednota i rozrůzněnost, mnohost v jednotě a jednota v mnohosti.

Souhrnně lze říci, že Duch svou činností dynamizuje všechna charizmata církve, kterým se proto říká „duchovní“ (1 Kor 12,1; Řím 1,11), protože jsou ve vztahu k Duchu. Pavel, když mluví o vzkříšeném těle, nazývá ho také „duchovní tělo“ (1 Kor 15,44), protože v něm působí Duch Boží (Řím 8,11)

Svatý František ve všech stvořených věcech viděl a poznával milovaného Tvůrce. Květiny jsou mu Božími polibky, ptáčkové posly a hlasateli Boží lásky, posly Boha, který miluje... František nevidí Boha skrze stvoření, on vidí stvořené věci přímo v srdci samého Boha...

1. Nerozmazlujte mě. Vím dobře, že bych neměl dostat všechno, oč si řeknu - já vás jen zkouším.

Ve svém odkaze nás nazval Pán svými přáteli. jak bychom jimi mohli vskutku být a necítit se přáteli navzájem? Chce, abychom zůstali v jeho lásce: jak bychom v ním mohli trvat a necítit se navzájem spojeni? Ježíšovo přátelství v nás - to je silná a velká milost: je nadpřirozená, ale lidsky cítěná, prožívaná, pomáhající a utěšující láska. proto jí podložil ježíš to živé, bytostné podobenství o vinném kmeni (Jan 15,1 - 17).

Když jsme jen zaujati svou prací a nehledíme napravo ani nalevo, staneme se slepými pro to opravdu důležité. Všechnu energii vkládáme do realizace toho či onoho projektu, často se však už nezamýšlíme nad smysluplností celé akce.

Lia Cerrito krásně napsala: »Z Božích slz se rodí světci něhy a milosrdenství.« Čtenář-teolog už jistě vyskakuje: »Co je to za blud?! Prvotřídní antropomorfismus! Bůh přece nemá žádné slzy, Bůh nepláče!«

Ne, naopak, jeho láska je nezištnost sama: miluje ne proto, aby byl doplněn, ale aby doplnil, ne proto, aby se uskutečnil, ale aby uskutečnil. Miluje, protože "dobro se chce rozdávat". V tom spočívá jedinečnost a neopakovatelnost Boží lásky. Když Bůh miluje, nehledá svou slávu, nebo lépe: ano, hledá svou slávu, ale tou slávou není nic jiného než nezištná láska k člověku. "Slávou Boží," říká svatý Irenej: "je živý člověk!" (Adv. Haer. IV,2O,7).

O dovolené v jedné pohraniční vísce jsme se vydali do tamního kostela i s naším ročním dítětem. Přišli jsme asi pět minut před počátkem mše. Kněz už před začátkem bohoslužby četl u ambonu jakýsi text. Při našem příchodu přestal a po chvíli zase pokračoval. To jsme už seděli v předposlední lavici s dcerkou v kočárku vedle. Za chvíli dítě vykřiklo.

Myslet je náramně složitá věc. Myšlení bolí. Člověk musí zachytit tolik idejí, srovnat si je, a to dá každému zabrat. Proto se všichni chytají domněnek... Ve srovnání s tím, jakou námahu musí člověk vynaložit, aby dospěl k nějaké ideji, i ta nejpitomnější domněnka se zdá rozumná, logická, konkrétní. Jestliže ji člověk zanechá, ponoří se do mlhy a musí si hledat náhradu za tu ztracenou.

Pobavilo nás, když jsme slyšeli, že pan biskup nemůže jet do Lurd, protože si vyvrtnul kotník. Našemu řediteli však do smíchu nebylo, protože se biskup rozhodl poctít místo toho naši školu návštěvou a předsedat slavnostnímu udílení cen. Kdykoli měl udílení cen předsedat pan biskup, bývalo zvykem nacvičit nějaké představení, ale tentokrát jsme nic připraveno neměli, a tak se rozhodlo, že dáme na poslední chvíli dohromady pásmo ze Shakespeara.

O dovolené v jedné pohraniční vísce jsme se vydali do tamního kostela i s naším ročním dítětem. Přišli jsme asi pět minut před počátkem mše. Kněz už před začátkem bohoslužby četl u ambonu jakýsi text. Při našem příchodu přestal a po chvíli zase pokračoval. To jsme už seděli v předposlední lavici s dcerkou v kočárku vedle. Za chvíli dítě vykřiklo.

Při bližším pohledu totiž vyznání Trojice není nic jiného než svědomité, i když zajíkavé, jiné vyjádření věty z l. listu apoštola Jana: "Bůh je láska" (1 J 4,8.16). Tím je řečeno: Bůh není monomanický osamělý Bůh; je naopak sám v sobě dialogem, sám v sobě děním sebesdělující lásky; je sám v sobě společenstvím (communio).

Z anotace rozhovoru:

"Centrální výpovědí o naplnění Duchem svatým je vyjádření, že ´Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán´ (Řím 5,5). Důsledky tohoto naplnění lze koncentrovaně vyjádřit a shrnout výrokem: ´Přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče´ (Řím 8,15). Pro apoštola Pavla je tedy křest Duchem vlastní zkušeností s Boží láskou se znovuzrozením k Božímu synovství a vstupní branou k novému životu, který se projevuje ovocem Ducha a charizmaty."

Věřící při křtu dostává statut nového stvoření. Současně dostává také ctnosti, které nazýváme božskými - je
to víra, naděje a láska. Nejpodstatnější však je láska, která v sobě zahrnuje i předchozí dvě ctnosti. Právě
láska mezi věřícími je projevem Ducha svatého.

Německý dominikán Michael Marsch napsal, že skrze dary Ducha Svatého se život křesťana uzdravuje ze stresu a rutiny. Co pro nás tyto dary znamenají a co je jejich hlavním účelem, o tom jsme hovořili s ředitelem Pastoračního střediska sv. Vojtěcha v Praze P. Alešem Opatrným.

Nic na světě není dost široké a veliké, aby to naplnilo šíři, hloubku a výšku lidského srdce. Naši svobodu může naplnit jen společenství a přátelství s jinou svobodou. Ale i lidská svoboda je konečná; na své hranice narazí, z lidského hlediska, nejpozději při smrti. Člověka by mohla naplnit jen dokonalá svoboda, jen nekonečný, věčný život.

Všichni ze svých zkušeností víme, že lze prožít bohoslužbu soustředěně, s pocitem Boží přítomnosti, ale také jako bychom ani nebyli přítomni, někdy ani nevíme, o čem bylo kázání nebo evangelium.

Cesta učedníků, (kteří budou jednou apoštoly) s Ježíšem, ono jejich "být s ním", je tudíž neoddělitelně obojí: viditelný úřad s plnou mocí a úkolem, a zároveň od toho odlišné, a přece neoddělitelné, duchovní společenství ve víře, naději a lásce s Kristem. Tak se v úřadě zrcadlí tajemství církve.

aneb: celý život mi dělalo potíže modlit se růženec!
"Jak ráda bych měla možnost kázat o Matce Boží. Jedenkrát by mi to stačilo a řekla bych vše, co si o tom
myslím. Nejprve bych řekla jak málo známe její život: Neměly by se říkat věci nepravděpodobné anebo to, co
neznáme... Aby se mi nějaká řeč o Panně Marii líbila a prospívala mi, je třeba, abych viděla její skutečný
život, ne život předpokládaný; a jsem si jistá, že její život musel být velice prostý. Ukazují nám ji tak
nepřístupnou, bylo by však třeba ukázat, že je možné ji napodobovat, zdůraznit její ctnosti, říci, že žila z
víry jako my...

Muž bývá tradičně zaměstnán mimo domov a vzdoruje nepřátelskému světu, zatímco žena zajišťuje rodinné zázemí: „rent a wife“, komentovala cynicky své postavení při pohledu nazpět jedna zklamaná rozvedená žena.

Předně musím říci, že když během modlitby v sobě cítíme zbožné pocity, máme za ně být vděčni a je namístě jim vesměs důvěřovat. Na druhé straně bychom je ale neměli zaměňovat s Bohem, který je v nás ještě hlouběji, za všemi pocity. Nemůžeme také očekávat, že zbožné pocity budeme zažívat při každé modlitbě. Nesmíme se dostat pod diktát svých emocí, že je nutno Boha stále nějak cítit.

Člověk je stejně jako celé stvoření podřízen zákonu smrti. Avšak díky tomu, co Kristus učinil, byl zákon smrti podřízen zákonu jinému - zákonu života. Díky zmrtvýchvstání Ježíše Krista člověk neexistuje jen pro smrt, ale existuje pro život, který se má zjevit v nás. Vítězství života nad smrtí je to, po čem touží každá lidská bytost. Všechna náboženství vydávají svědectví o tom, jak hluboce je vepsána pravda o naší nesmrtelnosti do lidského náboženského vědomí.

Když teď sedím za stolem a uzavírám své dílko, uvědomuji si, že čtenáře může napadnout otázka: "A co vzkříšení?" Samotného mě překvapuje, že jsem dosud o vzkříšení ani nepsal, ani jsem necítil potřebu tak učinit. Prostě mi to asi při psaní nepřipadalo jako naléhavá otázka. Avšak skutečnost, že se vzkříšení neprojevilo s naprostou naléhavostí, neznamená, že není důležité.

Jít do nového, lepšího života znamená jít do neznáma. Jít do neznáma je sice romantika, ale není to naděje. Vzpomínám si na jeden výlet v Alpách. Byl překrásný. Počasí nám přálo, obloha byla bez mráčku. Vystoupili jsme na vysokou horu, a to mnohem dřív, než jsme předpokládali. Úspěch svádí.

Šimon Pánek - kdysi šéf nadace Člověk v tísni, dnes vede oddělení, které se zabývá humanitárními a rozvojovými projekty v zahraničí, nyní například v Čečensku, Iráku, Afgánistánu, Srbsku a dalších zemích...

Těmito řádky chci ukázat, jak bohatý a podivuhodný je náš svět a chtěla bych také vydat svědectví o zkušenosti víry. Nepopsatelný Bůh mi dal poznat, že jsem nebyla stvořena nesmyslně, že moje stvoření mělo smysl. Mám právo na život a mám právo být sama sebou.

Zrovna v té době šel do penze farář na Tetíně a tak to taky spadlo na nás. Pan děkan tam šel první neděli,
ale pak už tam posílal jenom mě. Míval jsem tam v neděli odpolední - začali jsme se čtyřmi lidmi v kostele -
on totiž ten předchůdce se s lidmi moc nebavil - a na 1. května jsem tam měl lidí sto padesát.

Bolestné je pomyšlení, že mnoho lidí svůj život ve skutečnosti vůbec nežije. Nežijí, protože nevidí. A nevidí, protože se na svět, na věci, na svou rodinu, na ostatní lidi dívají jen svýma očima. Aby člověk viděl, pak by stačilo, aby se na každou událost, na každou věc, na každého člověka díval očima Božíma.

Zuluové hluboce prožívají víru. Pro Pána Boha měli jméno Ungulunkulu: Kulu znamená veliký, Ungulunkulu - třikrát kulu - je největší. My v Evropě se k Bohu modlíme; umíme Otčenáš, Zdrávas, růženec a Bože pomož mi, a tím to končí. Kdežto domorodci si s Bohem vykládají. Černoši vždycky věřili v jednoho Boha. Zároveň věřili, že Bůh mezi ně jednou pošle nějakého svého vyslance.

Nevyrovnané osobnosti, neschopní manželé a příliš zaměstnaní otcové, kteří nemají čas, ale i nedůtkliví a podivínští kněží či řeholníci bez životní jiskry - to vše jsou většinou jen velmi rozmanité projevy jediného znepokojivého jevu současnosti, který Leanne Payne již před dvaceti lety označila jako crisis in masculinity: "krize v mužství".

Půst se dotýká mě samotného. První krok postu je spíš nepříjemný. Člověk má pocit hladu a je konfrontován s vnitřním mechanismem všechno to nepříjemné rychle zacpat jídlem. Když se ale vzdám toho, že zakryji jídlem to, co ve mně vystupuje, potom objevím, jak se ve mně stupňuje zklamání, hněv a nespokojenost.

Umění správně rozlišovat je jeden z darů Ducha Svatého. Jde o schopnost vidět některé věci v životě, kterak nás směřují k Bohu, nebo poznat, odkud vycházejí, odkrýt jejich hlubší důvody; ne jenom vnímat, že se dějí. A potom už je jedno, zda se jedná o moje vnitřní hnutí, o rozhovor s druhým člověkem, který mi něco poradí, či naopak vytkne, nebo jestli se mi zrovna "něco" přihodí.

V rozhodnutí "změnit se" a "obrátit se" bohužel mnohdy převládá přehnaný optimismus. Člověk by chtěl udělat všechno úplně jinak. To, co v něm existuje, nepovažuje za dobré. Mnohdy za dobrého nepovažuje ani sám sebe. Rád by se změnil a přetvořil v někoho úplně jiného.

Co bylo na počátku vaší misie? Na počátku skutečně byly obavy arcibiskupů a pak strach nás, kteří jsme misii měli uskutečnit. Jak asi dopadne, co přinese? Nebude to strašná blamáž? Kardinálu Schönbornovi bylo od začátku jasné, že se misie musí opírat o mladé lidi. Věděl, že budeme oslovovat hodně lidí středního a staršího věku, kteří už dávno víru poztráceli a lůno církve opustili.

Co je to pokání a obrácení?
Napovědět nám může původní význam slov používaných v hebrejštině - řeči Bible a židovského náboženství. Hebrejská slova používaná pro pokání znamenala v běžné hovorové řeči: "změnu cesty, návrat po ní v protisměru", ale i "vzdychání, pociťování lítosti". V náboženském jazyce pak vyjadřovala nové orientování se ve všem jednání, odvrácení od toho, co je zlé a navrácení se k Bohu.

Do jaké míry můžeme pomáhat člověku psychologickými prostředky a do jaké míry se máme odvolávat k duchovnímu životu? Podle jakého klíče a jakou metodou se máme řídit při poskytováni individuální pomoci?

Co je náplní a účelem postní doby? Co a proč v postní době dělat ?! Samotný název tohoto čtyřicetidenního období není zcela jednoznačný. Půst jako takový totiž není jeho jedinou náplní.

"Chození do kostela ještě člověka lepším nedělá," říká farář v Michálkově filmu Je třeba zabít Sekala. Teprve živá víra má sílu proměňovat lidská srdce, a tím i smýšlení a postoje. Tím podstatným v každé víře je ovšem vztah, který je niterný, osobní, jedinečný a často nesdělitelný. Můj vztah k Bohu jako odpověď na jeho dar.

Nedávno jsem byla účastníkem velmi vážně vedené debaty mladých lidí na téma, co je to žít v Bohu, žít podle evangelia, respektive co znamená následovat Krista.

Ve dnech životního zastavení mohou být následující otázky východiskem pro sebepoznání, mohou zkypřit pole našeho života. Odpovídejme si na ně pravdivě a střízlivě, nebojme se připustit, že někdy odpověď neznáme.

Tato beseda v rámci setkání seniorů má název „Člověk jako mravní bytost“. Námět je tedy možno rozdělit do dvou otázek: Co je to morálka? Jak dopadá do života seniorů?

Osoba je bytím, ke kterému existuje jen jeden přístup, jen jedny dveře. Ty se dají otevřít pouze zevnitř, nikoli vylomit zvenčí. Jestliže chci poznat nějakou osobu, musím vyslat nejprve své srdce. Tím musím zaklepat. Jestliže dostatečně dlouho klepu na dveře svým srdcem (to znamená bezvýhradně nasazuji svou důvěru), dveře se otevřou. Teprve pak pozvu svůj rozum.

Jsou téměř zapomenutí, ale jejich životní příběhy vyprávějí o nebývalé odvaze a vzdoru vůči německému nacismu. O kom je řeč? Možná trochu překvapivě o německých katolických kněžích, kteří se narodili před válkou v Československu.

Pane, někteří skoro celý týden odpočívají, a mně už týden nestačí, abych udělal, co mám udělat. Od rána do večera, a dokonce pozdě do noci pracuji, pracuji a pracuji.

Imitace, imitátor – slova, která dnes působí nechvalně. Výraz, jehož autorem je Tomáš Kempenský, raději překládáme jako následování Krista. Nesnadný úkol, který je však esencí životního poslání křesťana. Ať se nám daří, či nedaří, bez tohoto vědomí – nebo bez jeho občasného záblesku – jsme „mimo“. Co platno osvícené pranýřování pochybení instituční církve, jejích afér atd., pokud se právě tento impulz vytratil?

Jeden člověk, jenž hledal radu, přišel k mistru Eckehardovi, mnichu ze St. Gallen a duchovnímu básníku (909-973), s dotazem, který člověk je nejdůležitější, která hodina je nejdůležitější a který skutek v životě je nejdůležitější.

Jaké návody má ďábel na to, aby svedl českého křesťana v roce 2004?

Odpovím trochu "zlehka": Myslím, že moc nápaditý být nemusí, protože lidská slabost a hloupost je univerzální a dnešní český křesťan není vůči ní imunní. Příliš mnoho fantazie proto ďábel nepotřebuje. Ale teď vážně: jistě je tu spousta věcí, které například minulý totalitní režim nedovoloval, a ty proto dnes mnohé přitahují. Nepochybně je tu výrazná orientace na peníze, moc či oblasti spojené se sexuální morálkou: dokladem typicky "českého hříchu" může být třeba oproti jiným zemím neúměrně rozbujelá prostituce.

Někteří pamětníci tvrdí, že ve srovnání s minulostí, zejména s obdobím první republiky, postrádá dnešní česká a moravská církev mimořádné duchovní osobnosti. Jak se na to dívá historik? A můžeme najít nějaké podobnosti mezi tehdejší a dnešní dobou?

Uzdravení lze popsat jako jistou "detoxikaci" z otravy lítostí, rozhořčením, hněvem, pomstychtivostí a dalšími negativními postoji a emocemi, které vznikají v kontextu prožívané nespravedlnosti a křivdy.

Ponecháme stranou diskusi o přirozených a lidských prostředcích - medicíně, psychologii, lékařské diagnostice a rozlišení - které v této oblasti nicméně potřebujeme. Chceme se zde zabývat pouze nadpřirozenými prostředky, prostředky víry, o nichž nám zkušenost ukazuje, že jsou zvláště účinné.

Cestou autobusem zpátky na kolej seděl ten mladý filozof vedle mě a fantasticky jsme si popovídali. Vysvětlil mi, že Ježíš nebyl v zásadě žádný morální filozof, který by přišel detailně popsat, jak máme milovat Boha a bližního, ale mystik, jenž nám k tomu přišel dát sílu.

Snad i vy jste dostali plno vánočních a novoročních přání. Mnohá jsou upřímná a křesťanská, ale množí se počet těch, která mluví jen o úspěších v novém roce, případně o pohodě a dobrém zdraví. Svědčí to o úpadku křesťanského smýšlení, ale přicházejí-li od křesťanů, svědčí to i o plíživém mizení eschatologické naděje.

Když jsem před lety přišel jednou v zimě do Prahy k příteli Šaldovi, přivítal mne, pokud se pamatuji, těmito slovy: „Voní z vás země a les a sníh, na vás se jiskří hvězdy“ - malounko se odmlčev, sníženějším hlasem dopověděl: „My tady ve městě hvězd ani nevidíme!“

(zamyšlení o křtu při příležitosti Svátku Křtu Páně)
Při oslavě výročí založení školy jsme každoročně měli promítání; směli jsme si vybrat film a ředitel ho zaplatil. Toho roku se distributor velice omlouval, že náš vybraný titul, Jack Rozparovač, není k dispozici, a místo toho nám poslal Poslední dovolenou.

- Bůh tě vidí, ať jsi kdokoliv, vidí tě tak, jak jsi.
- Vidí tě a chápe tě.
- Ví, co je v tobě, zná všechny tvé myšlenky a city, tvé vlohy a přání, tvou sílu a tvou slabost.
- Vidí tě v den radosti i v den smutku.
- Cítí s tebou v tvých nadějích a zkouškách.

Přichází nový rok. Co přinese? Nemyslím ve světě, politice a církvi. Myslím: pro mne. Právě pro mne. Neboť taková otázka a taková starost jsou oprávněné. Uvažme totiž: jednou odejdu a víc zde nebudu. A má víra, nikoliv má egoistická domýšlivost, říká, že teprve pak budu opravdu existovat, že budu tím, čím jsem se zde a nyní stal.

Naši pozornost budeme věnovat v tomto textu jedině výpovědi, že skrze tohoto Ježíše je "Bůh s námi". A přitom se naše pozornost opět omezí na slova, že Bůh je s námi, aniž bychom zkoumali, proč se tak děje právě na základě přítomnosti, života, smrti a vzkříšení tohoto Ježíše, i když toto hledisko je přirozeně pro křesťanské pojetí slov "Bůh s námi" bezvýhradně podstatné.

Ale v životě nejde o udělování smyslu nýbrž o nalézání smyslu (říkáme nalézání, ne vynalézání:, neboť smysl života nemůže být vynalezen, musí být odkryt.

Být jako zmije znamená jednat a proplétat se lstivě v houštinách existence. Jako pro farizeje a saduceje platí i pro nás jen vnější obřady: dát se pokřtít a chovat se zdvořile a uctivě. Jde nám o vnější zdání, ale to pravé zůstává v nás ukryté. Nezáleží na tom, jsme-li v nitru prohnilí, zkažení, prázdní, je-li naše víra už udušena, nezáleží na tom, budeme-li slavit Vánoce ve svých vytopených bytech, zatímco tolik lidí bude mrznout na ulicích, v prozatímních barácích, ve stanech nebo někde pod mostem...

Křesťanství je víra v budoucnost, blaženou, nekonečnou budoucnost, jež je nezahalenou přítomností nekonečného Boha - našeho věčného života. Existují pochopitelně lidé, jimž je představa takovéto budoucnosti vzdálená, a proto jim víra v ni připadá příliš iluzorní.

Je asi zbytečné vysvětlovat, co slovo advent znamená. V kostelích i mimo ně se právě v současnosti velmi často ozývá a předpokládá se, že všichni vědí, že se jedná o nějaký příchod. Že se pro věřící jedná o příchod Ježíše Krista, není pro mnmohé důležité, spíše mají před očima příchod vánoc. Je až s podivem, s jakým předstihem se všude objevuje vánoční výzdoba.

Má člověk nějaký důvod k radosti a naději? Jak se vyrovnat s tíží života,
neustálým ohrožením a nejistotou? Jaká je vlastně hodnota života? Kým je
člověk? Jaké má určení a smysl? Ptejte se online Jaroslava Škarvady. Online
rozhovor proběhne v pátek 5.12.03 od 10:00. Otázky můžete klást i předem...

Dobré jitro přeju. Jitro začínající předzimní doby, která má zvláštní poetický název. Říká se jí advent. Ještě dřív, než slovo advent přišlo do Čech, znamenalo to, co skutečně říká: příchod. Později se ze slova advent stal výraz pro přípravu na Vánoce.

Někteří lidé s volbou životního stavu otálejí. Není to jejich vědomé rozhodnutí, jsou jakoby ochromeni strachem, bojí se nejistoty, chybí jim naděje do budoucnosti. Definitivní rozhodnutí o trvalém životním závazku stále odkládají. Raději žijí ze dne na den a čekají, že se stane něco, co jim pomůže se rozhodnout. Sami se k takovému kroku ještě necítí připraveni.

Daruj mi syna, ó Pane, jenž bude tak silný, aby vždy věděl, v čem je slabý, a statečný natolik, aby si uměl přiznat vlastní strach.
Daruj mi syna, jehož touhy nebudou mít vrch nad jeho skutky. Veď ho, prosím, nikoli cestou klidu a pohodlí, leč stezkou zátěže, ostny potíží a výzev k boji.

Americký biskup Fulton Sheen přirovnal lidstvo k orchestru a Boha ke skladateli a dirigentovi zároveň. Jeden z hudebníků se domnívá, že předepsaná nota ho omezuje, a tak zahraje jinou. Ta by třeba byla sama o sobě dobrá, ale v celku zní falešně. Dirigent může hru přerušit a říci: "Pánové, jedeme znovu," anebo může na základě falešného tónu napsat novou skladbu. Bůh volí to druhé.

Chudoba kdysi dohnala jednu východoevropskou rodinu k tomu, aby zpřetrhala své kořeny a emigrovala do Ameriky. Jejich přátelé a příbuzní se s nimi naposledy sešli a přinesli jim jako dárek na rozloučenou chléb a sýr.

Nikdy neříkejte: "Nemám čas." Zpravidla nejvíce zaměstnaní lidé jsou nejvíce pohotoví pro druhé, a ti, kdo mají nejvíce volného času, vždycky odmítají službu, která se od nich žádá. Nechybí čas, ale chybí právě srdce.
Opravdový čas není čas hodin nebo kalendáře, nýbrž čas svědomí.

K životu každého z nás patří skutečnost, že kdykoliv a kdekoliv můžeme zemřít. Nejrůznější lékařská péče nám může sice život prodloužit, ale nemůže smrt zrušit! Není smysluplné před tím zavírat oči. Proč existuje smrt, kde se vzala?!

Pojďme jim na pomoc a vzpomínejme na ně!"

O modlitbě za zemřelé hovoří již Bible: "Proto dal Juda Makabejský přinést smírnou oběť za mrtvé, aby jim byly odpuštěny hříchy" (2 Mak 12,46).

Zkušenost zklamání ze strany přátel si prožije každý z nás. Tato nejtrpčí životní zkušenost může mít podobu ztráty rodiny, rodičů, manželských partnerů, dětí nebo dobrých přátel. Najednou jsme sami.
Ne že by nás naši milovaní opustili úmyslně nebo za to vždycky mohli. Mnohdy nás zklamou prostě proto, že jsou jen lidé. Nebo zemřou. My je zoufale potřebujeme, a oni tu nejsou, protože je vzala smrt.

Budík, který mi přes dvacet let prokazoval věrné služby, se bez varování zastavil dvě hodiny před tím, než mě měl vzbudit, abych stihl jednu z nejdůležitějších akcí svého života. Bylo léto roku 1982 a já jsem měl zaujmout pozici v manchesterském Heaton Parku a odtud pro BBC komentovat mši Svatého otce.

„Omrzelost je nejprve zcela všeobecně vzato - atonia, jakási ztráta napětí, ochablost duševních sil, která činí člověka neschopným bránit se ,myšlenkám`, které na něho prudce dorážejí. Z tohoto stavu celkového ochabnutí vyplývají všechny aspekty omrzelosti, pocit prázdnoty a nudy, neschopnost upnout se duchem k něčemu určitému, nechuť a odpor vůči všemu a všem, tupé dumání, úzkost a matnost srdce“.

Aby se člověk opravdu celkově zotavil, je dobré dát odpočinout nejen tělu, ale umožnit zotavení a pokoj i duši.

Tělo si dobře odpočine a zotaví se v přírodě, psychika v prostředí, kde jsme přijímáni a milováni a skrze odpuštění.

Nyní se zdá, že se katolická církev brzy bude moci srovnat s proslulými černými dírami ve vesmíru, s rozpadající se hvězdou, jejíž střed je už dávno neviditelný, a která se postupně scvrkává do trpasličí velikosti.

Pravý odpočinek spočívá v pokoji srdce. Budeme-li hledat pokoj a odpočinek kdekoliv mimo své srdce - nenajdeme ho.

Pokud ho budeme hledat ve svém srdci, můžeme potom odpočívat všude. Mezi lidmi, v práci, dokonce i ve chvílích, kdy je toho na nás moc.

Žijeme v době, kdy mnoho mladých lidí hledá smysl života a bojuje s pokušením nežít, nebýt, život skončit. Zklamalo mnoho lidských nadějí a samotný technický pokrok nepřinesl člověku slibovaný ráj na zemi. Spíše naopak. Lidé se jakoby stali neschopnými si uchovat svoji vnitřní svobodu a krásu v náporu tolika lákadel moderní doby. Papež je pro nás jakoby majákem, který ukazuje směr.

Víra dává životu smysluplnou perspektivu. Dovoluje člověku, aby našel zosobňující vztah s Bohem ve všech dimenzích lidské skutečnosti. Pouze oči víry vidí pod povrch věcí a pouze naděje víry dává soudržnost neslučitelným aspektům lidské existence. Víra neprohlubuje pouze naši jednotu s Bohem, ale i naše vzájemná spojení.

Nedávno jsem narazila v rozhovoru s věřícím katolíkem na existenci andělů strážných. Ale rozhovor byl přerušen kategorickou odpovědí:"Nevěřím!" (rozumí se v existenci andělů strážných). A tak jsem začala uvažovat, jak argumantovat.

Písmo předpokládá znalost bytostí, jež se nazývají podle svého úkolu, svého vzezření nebo podle svého vztahu k Bohu "andělé" = poslové, "mužové", "Jahvův zástup", "nebeské vojsko". V dobách po vyhnanství jsou pojímáni jako "synové Boží", "božští", "knížata", "mocnosti", "duchové", kteří jsou buď bez těla nebo mají tělo jen zdánlivé.

Jako perfekcionista mám sklon vyžadovat od sebe mnoho. To ovšem neznamená, že své vlastní požadavky vždy splním. Ale když se tak stane, spatřuji v tom tajemství svých úspěchů, pokud nějaké máme. Když se mě totiž někdo zeptá, čemu přisuzuji své úspěchy, říkávám: "Protože jsem si stanovil princip: I nejmenší věci dělat stejně důkladně jako věci největší, a ty pak konat se stejným klidem jako ty nejmenší."

Slovo "agrese" je v našem jazykovém prostředí chápáno většinou negativně. V běžné řeči je tento pojem spojován s násilím, nenávistí, spory a válkou a v této souvislosti se s opovržením hovoří o "agresorovi", původci a pachateli nějakého poškození. Výrazy jako "pěnit vzteky", "vybuchnout zlostí", "jít někomu po krku", "mít vražedný vztek", "došlápnout si na někoho", "oddělat někoho" tento jednostranně negativní význam zesilují.

Hledám svůj původ, odkud pocházím a kam směřuji? Čí duch vymyslel můj život? Kdo jsem? Kdo mě jako první nazval mým jménem? Komu mohu skutečně radostně říci: "Můj otče"?

"Každý člověk, který se setká s Kristem, odhalí tajemství svého života." (IM 1, GS 22)

Není vůbec snadné odpovědět na otázku: Kdo jsem?, pokud se nespokojíme s nějakou frází. Každý z nás, aniž si to uvědomuje, hledá denně odpověď na tuto otázku.

1) Vymez si každý den nějaký čas na svého koníčka, který uvolňuje a uklidňuje.

Ani mohutné pilíře nebudou mít smysl, když most na nich spočívající nepovede k  žádnému břehu, k žádnému cíli.

Pondělní rána ve vlaku. Lidé sedí a podřimují, jsou unavení ještě dříve, než začali pracovat Proč jsou tak unavení hned zrána? Slunce vychází.

Slunce není unavené. Ptáci poletují a posedávají v křoví. Ptáci nejsou unavení.

Když ta starší dáma přistoupila, bylo to v Intercity-expresu mezi Mnichovem a Hamburkem -, byl v kupé kromě mne ještě jeden muž. Po několika všeobecných zdvořilých slovech se ti dva pustili do rozhovoru. On, původem Němec, žije nyní již mnoho let v Kalifornii. Pracuje v Los Angeles jako plastický chirurg...

Otec Poimen řekl: "Zachová-li člověk řád, nedostane se do zmatků." (Apo 741)

Často trpíme vnitřní vyprahlostí a prázdnotou. Chtěli bychom se modlit, ale nedaří se nám to, účastníme se bohoslužby, ale vnitřně zůstáváme mimo. Žádné slovo nás neoslovuje, ba ani svaté přijímání není schopno zapálit naše srdce. Rada otce Poimena je jednoduchá: zachovávat řád. Žádnou duchovní technikou si zakoušení Boha nemůžeme vynutit.

Velmi často se člověk v dnešní době ničí proto, že nemá volný čas, nebo si ho už neumí udělat a zastavit se, porozhlédnout se a uvědomit si sebe sama; už si netroufá zamyslet se, protože se leká zodpovědnosti. Spěch mu dává dojem života.

Když starozákonní věřící popisovali skutečnost Boží lásky a moci, používali pro Boha mezi mnohými označeními i titulu: král... Rozvinutím této myšlenky byl pak výraz „Boží království“.

Čas, který lidé potřebují na práci ve svém zaměstnání, je čím dál tím kratší. Zato je více volného času, prodlužuje se stále více víkend a dovolená. Když se však podíváme okolo sebe, zjistíme, že lidé mají stále naspěch. Tak často slyšíme zaklínadlo z úst moderního člověka: "Nemám čas!"

e skutečností, že naše radosti jsou vždy smíšeny s  kapkou hořkosti a bolesti.

Poznávám ale, že to velice pomáhá k osvobození ode všeho co není trvalé a  k  pozvedání zraku vzhůru, k prameni trvalé radosti...  (Podle sv. Terezie z Lisieux)

Nejsme pozemskými anděly ani čistými duchy uvězněnými v těle,.. ani pouhé materiální bytosti,..jsme pozoruhodnou jednotou..těla, mysli a ducha. A to nás občas velice mate. Chceme rozdělit.. Materiální tělo může ovlivnit náš způsob myšlení a rozhodování. Mysl a duch mohou mít svůj skrytý vliv na naše slabé tělo.

Ohlašuje každý rok z jara její obnovu

Když je uťat může někdy vyrašit znovu

Na poušti je znamením životodárné vody

Plody stromu poskytují člověku potravu

Dovolená: Čas pro volné chvíle, klid a tělesný a duševní odpočinek. Psychika ale přesto mnohdy zůstává ošizena, bez odpočinku. Aby si celý člověk mohl odpočinut, to potřebuje svůj čas. V hlavě nelze jednoduše něco přepnout a změnit životní rytmus.

Člověk může autenticky zakusit Boha. Když se o to snažíme, můžeme zakusit jeho světlo, když jsme v temnotách, jeho sílu, když jsme slabí, jeho přítomnost, když jsme osamoceni, jeho léčivou moc, když jsme zranění. Oči víry hledají a nacházejí Boha ve všem. Svatý Ignác z Loyoly dal svým následovníkům radu: hledejte a nacházejte Boha ve všem.

V dnešni době dochází k přecenění aktivity jako takové. Aktivitu přeceňujeme tehdy, když se nedokážeme s něčím jen tak setkat. V knize "Hovory s Hitlerem" stojí, že "každá pasivita je beze smyslu". A tak je ve tváři moderního člověka, který uctívá aktivnost jako modlu, charakteristickým rysem neustálé napětí a přepětí.

Když se modlíme, měli bychom se Bohu otevřít tak plně a čestně, jak jen to dokážeme. Musíme být také schopni jemného umění naslouchat, když se Bůh otvírá nám. Jestliže má komunikace prohlubovat vztah (víry), pak to nemůže být povrchní všední hovor. Musí jít o naprosté setkání osob.

Viditelný svět je jako mapa, která zobrazuje nebe, věčný příbytek živého Boha. Učíme se vidět Stvořitele tím, že rozjímáme krásu jeho stvoření v tomto světě zářícím dobrotou, moudrostí a mocí všemohoucího Boha.

Život člověka má rytmus práce a odpočinku. Má odpočívat a dovolit i druhým, aby si mohli oddechnout. Práce patří k životu člověka. Bůh ale nechce, aby člověka zničila.

Viditelný svět je jako mapa, která zobrazuje nebe - věčný příbytek živého Boha. Člověk se učí vidět Stvořitele tím, že rozjímá krásu jeho stvoření.

Lidská inteligence může odhalovat ruku Umělce v podivuhodném díle, které dovršil.

Ze života blahoslavené Edity Steinové je známá epizoda z doby před jejím obrácením. Edita vchází do frankfurtského dómu a vidí tam klečet a modlit se prostou ženu z trhu. Podle Edity Steinové byl tento obraz rozhodujícím dojmem na její cestě k víře: prostý člověk klečí v dómu a modlí se.

Člověk se o té události mohl dočíst především ve velkých bulvárních plátcích: Tolikátého a tolikátého bude X. Y., několikanásobný vrah, propuštěn z dlouholeté vazby. Celé desítky let strávil pod zámkem; byl to starý a neduživý muž. A nyní měl tedy opět dosáhnout svobody!

Novináři větřili senzaci. Televizní štáby si už připravily na místa své kamery. Vše mělo být zachyceno slovem a obrazem - pro všechny okruhy médií.

Jednoho dne mi doručili dopis jednoho, mně neznámého španělského kněze. V dopise pisatel naléhal, abych se zasadil o to, aby sněm něco vyhlásil na obranu úcty Ježíšova božského srdce. Vždyť Pán Ježíš sám chtěl mít tuto úctu ve své církvi a spojil s ní svoje velké přísliby. Sněm se prý musí o tom vyjádřit, jestliže chce být poslušný Duchu, který vede církev.

S modlitbou je to jako s láskou.
Na počátku mnoho slov a dohadování.
Pak nastane ticho a každé slovo
je dlouho vyčkávané.
Jsou chvíle, kdy jsou slova zbytečná.

Kdy říci ano? Kdy říci ne? Co je a co není mé? Vůči komu a za co mám být zodpovědný? Jak poznám, kdy mě druzí využívají? Neschopnost vytyčit v určitých chvílích ve vztazích s určitými lidmi odpovídající hranice může mít velice ničivé následky. Jakákoli záměna nebo narušení hranic vedou k velkým problémům v nás samých a ve vztazích kolem nás.

Tak si to docela klidně uvědomme, že máme žít věčně. Pokud si toto vezmeme po lidsku, takhle, že si prodloužíme dosavadní život, měli bychom dospět k otázce, jestli to nebude otrava. Protože kdybychom si představili věčný život jenom jako prodloužení tohoto života, kde by nám někdo pofoukal všechny bolesti, takže bychom nebyli moc nemocní, ale žili bychom v podstatě beze smrti - v tomto světě, v těchto podmínkách a v těchto vztazích, pak by nás to ani moc nepřitahovalo.

Není pravda, že EU nestojí na hodnotách. Naopak. Otázka hodnot je velmi intenzivně diskutována. Odpovědným představitelům je jasné, že Evropa nemůže fungovat jen na ekonomických či geopolitických zájmech, nýbrž že soužití různých evropských kultur musí stát na hodnotách, které respektují všichni.

Láska, jejímž zdrojem je Bůh, se podobá prameni, který vyvěrá z hlubin: jeho proud nepřestává plynout (Sv. Izák Syrský). Lia Cerrito krásně napsala: »Z Božích slz se rodí světci něhy a milosrdenství.« Čtenář-teolog už jistě vyskakuje: »Co je to za blud?! Prvotřídní antropomorfismus! Bůh přece nemá žádné slzy, Bůh nepláče!«

Z dokumentu Duch v judaismu, islámu a hinduismu
"Název duch je překladem hebrejského slova ruah, které ve svém prvotním smyslu znamená dech, vzduch, vítr. Ježíš skutečně užívá symbol větru, aby Nikodémovi přiblížil přesahující novost toho, který je sám Božím dechem, božského Ducha" (Katechismus katolické církve 691). Duch jako "ten, který proniká" a jako přesahujícno (transcendentno), Duch působící v dějinách ale od dějin se odlišující, neomezující na jejich logiku a vytvářející logiku jinou, logiku odpovědnosti a lásky k bližnímu.

Děti si můžeme představit jako zrcadla, která odrážejí naši lásku, ale sami ji nevytvářejí. Jestliže jim projevujeme lásku, ony ji vracejí. Když ji neprojevujeme, nemohou ji ani vracet. Jestliže je naše láska bezpodmínečná, opětují ji bez podmínek. Když je milujeme jen za určitých podmínek, opětují naši lásku stejným způsobem.

Zmrtvýchvstalý Kristus definitivně vstupuje do věčné slávy. Nabízí se nám myšlenka přesně taková, jako napadla apoštoly. Je všemu konec, zůstáváme sami, máme strach. Strach z budoucnosti, strach, že ztrácíme někoho, kdo nám byl oporou, kdo poradil..... Jak známá situace!

Výraz "pokoj vám", v hebrejštině "shalom", obsahuje a shrnuje jistým způsobem celé velikonoční poselství. Pokoj je dar, který nabízí lidem vzkříšený Pán a který je plodem nového života, zahájeného jeho zmrtvýchvstáním.

Když učedníci uviděli kráčet Ježíše po moři, zděsili se a křičeli, neboť mysleli, že je to přízrak. On však na ně promluvil: To jsem já, nebojte se! Na jiném místě v Bibli ale čteme, že se našel někdo, kdo při zázraku nekřičel, kdo nezaměnil anděla Gabriela za přízrak, ale naopak před Božím znamením zůstal klidný. Byla to Maria z Nazareta.

Se zájmem věřících se setkal program víkendového pobytu za vnitřní uzdravení, který pro šedesát účastníků všech věkových skupin připravila na Svatém Hostýně misionářka Jana Ungerová z Brna se svým týmem. Denní náplň tvořily společné modlitby, chvály, přednášky, tvořivé skupinky a slavení mší svatých.

Rozdáním půl milionu letáků s výzvou k modlitbě ve všech farnostech zahájila Holandská katolická církev modlitební kampaň. Od pátku 30. května do soboty 7. června se věřící budou modlit - jak jednotlivě, tak i ve skupinách ve farnosti o Ducha Svatého pro Holanďany.

Víra je plodem sestupu Ducha Svatého a Maria je navždy prvotním obrazem víry, je ikonou samotné víry. Jinými slovy: má-li křesťanská víra nějakou tvář osvícenou Duchem Svatým, je to tvář Mariina, která je ikonou Církve.

"Ještě tohle!" pomyslel si nadporučík C.S.Lewis ze 3. Somersetovy lehké pěchoty, který se toho dne ve Francii necítil na kdovíjaké návštěvy. Německá artilerie, která po celý den házela šrapnely více než obvykle, v něm vzbuzovala pocit přikrčenosti.

Ježíš vychází lidem vstříc. Ale někdy toho bylo i na něho příliš mnoho – pak již nemohl dál a musel se vzdálit. Některým křesťanům se to do jejich obrazu o Ježíši nehodí: Boží syn zde musí být přece pro ostatní lidi vždycky a bez omezení!

Ježíši jde při jeho působení o oslavu Otce, o splnění Otcovy vůle, příchod Božího království. Toto je "jediné potřebné", žádný čistě pozemský cíl nesleduje. "Kdo nemá v nenávisti svého otce, svou matku, svou ženu, své děti, své bratry a sestry, ano svůj vlastní život, nemůže být mým učedníkem" (Mat 10,37 a Lk 14,26).

Církev je neoddělitelně duchovní společností i viditelnou strukturou, zřízenou na této zemi. Tato viditelná struktura a současně duchovní společenství má konkrétní dějiny, které opět mají svou prehistorii.

Možná si vzpomenete na příběh z evangelia o bouři na Genezaretském jezeře: Kristus spal na zádi lodi a kolem zuřila bouře. Apoštolové se nejprve pokoušeli o záchranu sami. Ale v určitém okamžiku ztratili odvahu a bouřka, která byla venku, začala zuřit i uvnitř - v jejich nitru.

Maria není cesta. „Maria není prostřednice, ale monstrance.. Křesťan jde k Otci skrze Syna ve svatém Duchu. Takový je řád“ (P. Doncoeur). Mezi Synem a jeho matkou je však příliš dokonalý a úplný souhlas, takže nemůže vidět Ježíše bez Marie nebo růst v Kristu a zároveň nerůst v intimním spojení s Marii.

Do nemocnice přijali malého chlapce, aby mu vytrhli mandle. Z vyhlídky na to, co se má dít, byl tak nervózní, že lékař poradil jeho rodičům, aby, než skončí operace, počkali venku. Když ho pak přišli navštívit, báli se, že bude celý zničený a v šoku. K jejich údivu ho ale našli, jak vzrušeně sedí a je celý žhavý vypravovat jim svou zkušenost. "Byl tam Bůh!" vykřikl. "Viděl jsem ho. Mluvil se mnou."

Historka o boji Davida s Goliášem je patrně nejznámějším příběhem Starého zákona. Není těžké pochopit proč. Svět je totiž plný násilníků. Když mi bylo sedm, naše rodina se přestěhovala do nového domu a - co byste neřekli - jeden takový násilník bydlel přímo naproti nám! Byl jsem tehdy stydlivý, trochu baculatý mrňous - hotová pastva pro takového klučičího tyrana. A tak jsem od něj pravidelně dostával na frak.

V Markově a Matoušově evangeliu vyzývá anděl ženy, aby řekly učedníkům: "Byl vzkříšen z mrtvých, jde před vámi do Galileje, tam ho spatříte" (Mt 28,7). Učedníci se měli znovu vrátit domů do Galileje. Nesetkají se s Pánem ve svatém městě, nýbrž tam, kde jsou doma, tam, kde žijí a pracují, uprostřed svého všedního dne.

Apoštolové svědčili o Ježíšově vzkříšení. Jejich zprávu můžeme shrnout: Pán Ježíš se nám zjevil po své smrti na kříži. Vlastníma očima jsme ho viděli, svýma rukama jsme se ho dotýkali a na vlastní uši jsme ho slyšeli. Jedli jsme s ním. Byl to doopravdy on, ale měl zcela nový život.

Ať jsme svázáni jakýmikoliv pouty,
díky Velikonocům můžeme říci:
„Vítězství je jisté !“

Pravda o těla vzkříšení souvisí ještě s jinou důležitou věcí a tou je víra v obnovu celého stvoření - víra v existenci nového nebe a nové země. Člověk má být spásou uveden do komplexně nové situace, ve které bude novým způsobem žít. Jedná se o dvojí proměnu: proměnu člověka do stavu vzkříšeného člověka a proměnu světa, univerza, vesmíru do něčeho, v čem tento proměněný člověk může žít.

Vstal z mrtvých ten, který pro nás visel na dřevě /kříže/; Pán opustil hrob. Toto jsou poslední a definitivní slova dnů Svatého třídení: po slovech při Poslední večeři, po modlitbě v Getsemanech a po slovech Velkého pátku. Po hlubokém mlčení Bílé soboty na úsvitu velikonočního rána zaznívá zvěst: "Byl vzkříšen, není zde."

Až uvidíš bouřku, která tříští les,

zemětřesení, které mává zemí,

řekni si: „Věřím, že les se obnoví,

že se země vrátí do své nehybnosti.“

V životě jednotlivce i v lidských dějinách nastávají nebezpečné situace, které by nás musely přivést ke vzpouře nebo uvrhnout v zoufalství, kdybychom stále znovu nezačínali s onou nadějí, která se naplno projeví při slavení liturgie Veliké noci: Ježíš žije, vstal s zmrtvých, Bůh ho vzkřísil. Potupná smrt na kříži nebyla posledním slovem.

Milý Petře, když ti píšu, myslím znovu na onen večer, kdy stál Ježíš před soudem a byl pak odsouzen k smrti a ty ses na dvoře ohříval u ohně. Tam jsi ho zapřel. Sázím se, že když jsi zradil Ježíše, pak přestože jsi byl tak blízko u ohně, aby ses zahřál v nočním chladu, mrazilo tě na celém těle a u srdce. Vždyť když někdo miluje, ale uvědomí si, že chybil, srdce mu zledovatí!

Protože je Ježíšovo utrpení i smrt dílem samého Boha, jde zároveň o tajemství, jež svým rozjímáním nelze nikdy beze zbytku proniknout. Můžeme pouze zachytit, či spíše vycítit jeho určité aspekty. V rozjímání o utrpení Božího Syna bychom vždycky měli mít na paměti to, že jeho posledním slovem je zmrtvýchvstání. Mezi utrpením a zmrtvýchvstáním existuje úzké spojení.

Pilát byl zvláštní pán. Už jenom ten věk – přes osmdesát let – byl zarážející. Snažil se udržovat si kondici. A tak se každý den prošel venku – na čerstvém vzduchu – jak sám říkával. V noci, nebo spíš k ránu, toho už moc nenaspal. Sice byl skoro hluchý, ale stěžoval si na šumění v uších, které ho budilo.

I když jsme jej dělali mnohokrát, chceme jej nyní udělat poctivě. To proto, abychom si uvědomili vlastní podstatu tohoto znamení. Je to znamení naší spásy, při kterém oslovujeme Nejsvětější Trojici.

Mezi člověkem a Bohem stály v minulosti dvě zdi, které bránily našemu plnému společenství s Bohem: zeď přirozenosti (Bůh je "duch" a my jsme "tělo") a zeď hříchu. Ježíš odstranil překážku přirozenosti svým vtělením a překážku hříchu svou smrtí na kříži, a proto už nic nebránilo vylití jeho Ducha a lásky.

Nechme doznít 5. postní neděli... Bratři! Kristus v době, kdy jako člověk žil na zemi, přednesl s naléhavým voláním a se slzami vroucí modlitby k tomu, který měl moc ho od smrti vysvobodit, a byl vyslyšen pro svou úctu k Bohu. Ačkoli to byl Syn, naučil se svým utrpením poslušnosti. Když tak dokonal své dílo, stal se příčinou věčné spásy pro ty, kteří ho poslouchají.

Mezi křesťany se vyskytují mnohé plytké fráze o utrpení. Je to zvláště ve chvílích, kdy jsou bezradní nad utrpením druhého člověka a kdy jsou vlastně přistižení při malosti a plytkosti svého chápání ukřižovaného spasitele. Velcí svědkové ukřižovaného Ježíše - od apoštola Pavla po Matku Terezu, od svatého Františka po P. Pia -nejsou smutní bolestíni ani v utrpení si libující sebemrskači. Byli plni života, který dávali i druhým. Ale před křížem neuhýbali.

Tento dopis se mi vlastně zdál velmi jednoduchý, ale čím víc o něm přemýšlím, tím méně vím, koho vlastně tebou, "hledajícím", myslím. Existuješ vůbec? Chceš se označit jako "hledající"? Možná je největší chybou církve to, že lidi tak ráda škatulkuje: "praktikující katolíci", "rozvedení a znovu ženatí-vdané", "členové" a "nečlenové", "hledající".

Evagrius popisuje nejen namáhavou cestu vedoucí k modlitbě nerušené různými myšlenkami, emocemi, potřebami a starostmi. Často se zmiňuje i o jejím blahodárném účinku na duši člověka. Modlitba zaplašuje smutek a rozptyluje sklíčenost. V dnešní době trpí řada lidí depresí. Zbavit se jí snaží pomocí léků, anebo podstupují různé terapie. Mniši spatřují přirozenou terapii duše v modlitbě. Kdo se modlí, ten bude ze svých smutků uzdraven.

Cirkevní otcovia povzbudzujú k životu v chudobe z lásky ku Kristovi a k podeleniu sa o vlastný majetok s bratmi. Stačí pripomenúť skúsenosti sv. Gregora Naziánskeho: "Musíme buď všetko stratiť pre Krista, aby sme namiesto toho získali Krista, buď sa deliť o svoje statky s Kristom, aby náš majetok bol posvätený tým, že ho vlastníme správne a delíme sa oň s tými, ktorí ho nevlastnia."

Ještě než jsem stačila přitlačit ukazováček na čudlík zvonku, klíč v zámku se několikrát otočil, bylo slyšet, jak se posouvá bezpečnostní závora a dveře se otevřely. "Už jsem tě vyhlížela, " ozvalo se místo pozdravu. "Měla jsem strach, jestli se ti něco nestalo. Člověk pořád v televizi slyší o těch strašných autonehodách a opilých řidičích. Ale zaplaťpánbůh jsi tady."

Není to tak dávno, kdy mi začalo docházet, jak závažným tématem je lenost. Byly doby, kdy jsem ji běžně zařazovala do katalogu svých hříchů pro svátost smíření jen jako neškodnou vycpávku. Dnes bych řekla, že lenost je jednou z nejzávažnějších neřestí. Z nejzávažnějších proto, protože je schopna sama o sobě zablokovat člověka ve vyvoji, v tom obyčejně lidském i v duchovním, zmařit celý potenciál Božího obdarování, které si s sebou nese každý člověk.

Když mluví koncil o apoštolské činnosti laiků mluví o ní jako o jejich vlastním úkolu, nikoliv o nějakém náhradním nebo nouzovém řešení. Tyto myšlenky jsou jen logickým vyústěním ekleziologických myšlenek, obsažených zejména v konstituci o církvi Lumen gentium, které představují církev jako lid Boží, jako tajemné tělo Kristovo a rozhodně neomezují chápání církve pouze na klérus.

Když jsem v dobré kondici, řeknu jen první dvě slova: Otče náš. Jeden kněz si všiml, že žena, kterou si pamatoval z nedělních mší, je během celé mše hluboce ponořená do modlitby. Rozhodl se poučit z její zkušenosti a při jedné příležitosti se jí zeptal, jak si rozvrhuje modlitební čas a jakým způsobem se modlí. "Modlím se otčenáš," odpověděla prostě.

Bylo by těžké (a dokonce arogantní) chtít definovat Boha, který přesahuje všechny naše kategorie a pojmy a vymyká se lidské představivosti. Naše představy o Bohu mohou být totiž natolik vzdálené originálu, že náš vztah s ním spíše narušují než umožňují. Nakonec i mnozí nevěřící odmítají nikoli Boha, ale jakousi jeho karikaturu, o níž se domnívají, že představuje Boha, protože jim jej někdo takto prezentoval.

Pokud se budeš opravdu modlit, vznikne v tobě hluboký pocit důvěry. Budou tě provázet andělé, kteří ti odhalí smysl všeho stvoření. (Evagrius, Modlitba 80) Vedle pokoje je největším plodem modlitby důvěra. Tato důvěra dává nahlédnout, že všechno co je, je dobré.

Moje vzpomínky z dětství na postní dobu jsou pochmurné. Nechápal jsem, proč je mně (a koneckonců všem, co chodí do kostela) najednou určováno, že se nemáme příliš dívat na televizi, chodit do kina, příliš dobře jíst, že se máme vyvarovat všeho, co jeví jen známku příjemnosti. Z některých kazatelen (v kostelech bez květin a se zahalenými obrazy) jsem slyšel, co všechno nesmíme dělat a jak se máme co nevíce zapírat.