Katolická charismatická obnova
  

Hlavní menu:


Stručná historie Obnovy III.

21.05.2003, autor: Klára Lukavská, kategorie: Charismatická obnova


Lidé, kteří u nás zažili počátky nového vylití Ducha, jsou našimi současníky - jako 3. díl našeho seriálu vám proto předkládáme svědectví o zrodu jednoho z moravských center Obnovy. Rozhovor s Ludvíkem Kolkem, kterého zároveň představujeme v rubrice Kdo je kdo, jsme natočili v Brně; příště vás čeká díl zaměřený více na Čechy.


Vy jste byl Ludvíku v šedesátých a sedmdesátých letech součástí katolického společenství, které se scházelo k diskusím o Písmu a modlitbám, pracoval jste jako výtvarník a byl jste laikem v celibátu. Můžete se ohlédnout na dobu, kdy jste se poprvé setkal s obnovou? V jakém kontextu se to odehrálo?


Možná je třeba říct, že jsme zpočátku o obnově delší dobu nevěděli vůbec nic. O nové zkušenosti s Duchem svatým mně jako první vyprávěl výtvarník Václav Lamr, který později u nás založil vétev Mezinárodních obchodníků zvěstujících plné evangelium. To bylo v polovině sedmdesátých let. Nosil mi různé brožury a svědectví, ale já jsem ztěží mohl uvěřit, že se něco takového může na zemi dít. Pak se odstěhoval do Prahy a já jsem s ním ztratil kontakt. O pár let později nás zvala jedna sestra - katolička - na setkání letničního charakteru na Těšínsku. Tehdy jsem měl existenční problémy a značnou nechuť k podobným kontaktům. Teď už to nedovedu dost dobře vysvětlit, jak se to stalo, ale můj zastíraný odpor se svým časem proměnil v touhu. Někde z hlubiny „vnitřního člověka“ vyvěrala stále zřetelněji nespokojenost se způsobem mého dosavadního duchovního života a stávala se mi stále těžším břemenem tak, že jsem nakonec usoudil, že se takhle dál žít nedá.


Co tím přesné myslíte, „takhle se žít nedá“?


Rozumějte rni dobře. Odmalička jsem ministroval, snažil se o řádný život jako katolický skaut, pak se nasazoval ve Studentské katolické akci, později jako laik v celibátu a naráz se tu objeví pochybnost, jestli toto je všechno, co mi Bůh připravil. Do svých sedmačtyřiceti let mě to nenapadlo. Ale vstoupit na tenký led do neznámého prostředí nebylo snadné. Nicméně pocit „pouště“ byl příliš silný.


Takže jste na ten tenký led nakonec přeci jen vešel.


Ano. Asi s dvanácti přáteli jsme se vypravili do společenství slezských letničních, které vedl budoucí biskup Apoštolské církve Rudolf Bubik, který nás katolíky přijal s velkou otevřeností. Nesmírně si cením toho, že po dobu vzájemných kontaktů jsme neměli dojem, že by očekával, že se přeorientujeme na život v jejich sboru. Byl to od něho krok víry, o němž jsem si jist, že byl pod vedením Ducha svatého. Jezdili jsme k nim za přísných bezpečnostních opatření a přece nás vystopovala brněnská StB. Od té doby kontakty prořídly, protože jsme nechtěli uvádět do nebezpečí ani rodinu Rudka Bubika, ani jejich sbor.


Takže jste pak sami fungovali jako společenství „svatodušních katolíků“?


Bylo to poněkud složitější V čase normalizace, kdy nás obsadily spřátelené armády, jsme pocítili potřebu „něco dělat“ a tehdy jsme dostali do rukou samizdat duchovních cvičení od francouzského kněze Louise Evelyho. V nich doporučoval společenství nad Písmem svatým. A tak jsme začali rozjímat Slovo Boží a diskutovat nad ním. Ovšem ukázalo se, že do diskuse vstupovali ti odvážnější, zatímco část mlčela. Žádné povzbuzování nepomáhalo. Jednou jsme se pokusili o experiment: přestat mluvit o Bohu a začít mluvit s Bohem. Rozpomenuli jsme se na silvestrovské adorace u eucharistiánů s klasickým adoračním řádem chval, díků, smíru a proseb. A na tomto prostém půdorysu jsme se pokusili adorovat Boží slovo. Připouštěli jsme, že se k diskusím můžeme vrátit, ale už k tomu nedošlo. Ovoce bylo příliš jednoznačné. Rázem všichni otevřeli ústa, oslovovali Boha každý ze svého úhlu pohledu a v jejich průsečíku se zjevil živý Bůh. Byla to velmi silná zkušenost. A tak jsme se pokoušeli obohatit tímto poznáním své známé a jejích rodiny a nasměrovat je k setkání s Bohem v jeho Slově.


Můžete trochu přiblížit charakter společenství, o kterém mluvíte?


Byli jsme velmi různorodé společenství, nižného věku i povolání od docenta na univerzitě až po uklízečku. Jádro tvořili farníci od sv. Tomáše, lektoři, zpěváci, ministranti. Neměli jsme žádného vedoucího. Všecko probíhalo ve velké svobodě. Díky kontaktům s letničními se k nám přidali další z různých konců Brna, takže jsme sami žasli nad Boží strategií a nad tím, jak si vzdor všem rozdílům rozumíme.


A v rámci tohoto společenství jste potom učinili zkušenost s Duchem svatým, na severu Moravy?


To zdaleka nebyla korporativní záležitost. Spíš bych řekl, že jsme byli postupně povoláváni jako jednotlivci. Nástrojem byla už zmíněná sestra katolička, která nás zvala na utajené aktivity letničního sboru. Já sám jsem se k tomu odhodlal 23. května 1981. Se skupinou asi dvanácti ostatních jsem se zúčastnil setkání nad Božím Slovem o Duchu svatém. Bratr Rudek se nás nakonec zeptal, jestli jsme byli pokřtěni Duchem svatým. Tento termín jsme většinou slyšeli poprvé. Ale když jsme pochopili, co se tím myslí, souhlasili jsme. Vždyť vzdor tomu, že jsem se od studentských let modlil denně sekvenci k Duchu svatému, právě tady mě překvapil hluboký bytostný vztah důvěry v působení Ducha svatého.


Můžete říct něco o tom, jak váš křest v Duchu svatém proběhl?


Je třeba říct, že modlitba byla krátká, bez jakéhokoliv navozování atmosféry. Ruce na mě položil Rudek ještě s jedním bratrem a katolický kněz. Vyslovili tuším jedinou prosbu, aby mi Bůh ukázal, jak mne miluje. A Bůh je vyslyšel. Prožil jsem velké osvobození od vnitřní sevřenosti, které jsem si po celá léta nebyl vědom. Tímto poznáním jsem byl hluboce zasažen. Pochopil jsem, co se myslí slovy „Láska Boží je nám vlita do srdce skrze Ducha svatého.“ Bůh byl pro mé totiž do té doby spíš filozoficko-teologickou kategorií. A zkušenost, že mě miluje takového, jaký jsem, byla pro mé naprosto nová. Později, když jsem slyšel při mši sv. perikopu o křtu Páně, o tom, že se otevřelo nebe a ozval se hlas: „To je můj milovaný syn, v něm jsem nalezl zalíbení,“ pojal jsem jistotu, že je to poselství, které patří každému pokřtěnému, který se stává Božím dítětem, a tedy i mně.


Můžete říct, že se pak váš duchovní život vyvíjel nějakým novým směrem?


Tato zkušenost měla pro mě nedozírné následky. Především ve vztahu k Písmu svatému. Zdálo se mi, že sám Ježíš mi „otevírá Písma“, přibližuje svátosti, zvláště smíření a eucharistie. Nejradikálnéjší byla moje proměna ve vztahu k církvi. Po Druhém vatikánském koncilu se mělo mnohé změnit. A my jsme měli zato, že předpokladem k reformě je kritický pohled na Církev. Já sám jsem to chápal jako povinnost. Ovšem po té události jsem celou záležitost uviděl v jiném světle. Měl jsem rázem velké problémy sám se sebou. Cítil jsem nepotlačitelnou potřebu vlastní proměny. Uvědomoval jsem si, že nemám právo chtít, aby se cokoli měnilo, když se nezměním sám, nebo chtít, aby služba někoho v církvi byla lepší, když já sám jsem nesloužil líp. Prostě: abych žádal po druhých, aby byli svatí, a já jím nebyl. Změnil se taky můj vztah k P. Marii formovaný lidovou úctou, zvlášť na poutním místě v Žarošicích, kam jsem od dětství chodíval. Pak naskočil kritický racionalizmus, který mně P. Marii vzdálil. Ovšem po vzpomenutých událostech jsem jednou rozjímal Ježíšova slova z Kříže své matce: „Ženo, hle, tvůj syn“ a k učedníkovi: „Hle, tvá matka“.


Porozuměl jsem tomu tak, že Jan umírá pro svou tělesnou matku a rodí se pro Pannu Marii, že se stává nejen bratrem Ježíšovým, ale že ho má jaksi zastoupit. Jako by Ježíš řekl matce: „Přijmi ho, jsem to já, tvůj jednorozený syn.“ Prostě, že učedníka jakoby proměňuje na sebe sama, na své tělo, nebo přesněji, že ho přivtěluje do svého tajemného těla, jemuž je Ježíš hlavou a jeho matka „lůnem“, tedy místem, kde se křtem rodí Boží děti. Takže stejné jako Jan, tak i oni mají s Ježíšem nejen společnou matku, ale i Otce. Bylo mi jasné, že se pro úctu k P. Marii nemohu rozhodnout, že je dána skutečností, že je mou matkou, ať to připouštím či ne. A že je na mně, kdy mi dojde, že ji mám přijmout k sobě.


Co bylo dál?


Byl jsem přesvědčen, že když mi Bůh vyměnil srdce, že jsem povinen o tom nemlčet. Ale ukázalo se, že zkušenost církve je jiná. Měli jsme pochopit, že není moudré prodávat nezralé ovoce, nebo, že oheň, kterým jsme hořeli, by mohl způsobit nežádoucí požár. A tak následovala nutně mnohá nedorozumění, která snad Bůh dopustil, aby se věci daly do pohybu. Zatímco jsme před vylitím Ducha nabízeli své služby a to bez výrazného úspěchu, teď nás lidé vyhledávali, zajímali se o novou zkušenost a toužili po ní. A tak jsme začali vážně přemýšlet a modlit se za to, kdy a jakým způsobem bychom mohli sloužit podobné jako bylo poslouženo nám. Věděli jsme, že ne všechno a v celém rozsahu lze naroubovat na katolickou tradici z toho, co jsme viděli a zažili u ekumenických bratří. To ovšem nebylo možné řešit s každým tehdejším správcem farnosti, protože by mohl ztratit státní souhlas. Nicméně v krátké době bylo na Moravě dost knězi, kteří se vydali touto cestou a kteří byli k dispozici mimo své farnosti, a my jsme se mohli o ně opřít. Přímo v našem společenství jich bylo několik. Jejich prostřednictvím jsme mohli obnovu naroubovat na hierarchické struktury.


Ptala se Klára Lukavská





Ludvík Kolek: výtvarník, laik v celibátu, jeden ze „zodpovědných“ brněnské komunity Emmanuel


Ludvík Kolek se narodil v roce 1933 v Újezdě u Brna. Jeho otec, právník, působil za hospodářské krize na Podkarpatské Rusi. Po zabrání Sudet byla rodina vyhoštěna na Moravu a nakonec se přestěhovala do Brna. L. Kolek zde začal chodit do farnosti sv. Tomáše na Moravském náměstí a zde je vlastně „doma“ dodnes. V mládí cítil povolání k zasvěcenému životu, uvažoval o kněžství. V době, kdy dokončil gymnázium, byla však již možnost studovat v semináři uzavřena; přesto s několika přáteli doufal, že se ještě situace bude vyvíjet. Měl výtvarné nadání, a tak se „mezitím“ přihlásil na AVU v Praze. Tam bylo tehdy ze 120 přijato jen 6 lidí. Z AVU mu ovšem poslali doporučení na Pedagogickou fakultu v Brně. „Přišlo mi pozvání, abych se dostavil k pohovorům. Nebyl jsem v SSM, řekl jsem si, schválné, zkusím tam jit, jak na mé bude ten režim reagovat. Jenže oni měli to doporučení z pražské AVU, tak už to zapomněli zkontrolovat.“ A tak byl na PF přijat. V padesátých letech se znovu objevila možnost studovat v semináři. Čtyři přátelé z farnosti sv. Tomáše do Litoměřic odešli a L. Kolek také zvažoval, zda se nepřihlásit. Nakonec se ale rozhodl realizovat své povolání k celibátu jinak. „Cítil jsem, že celibát a laické povolání slibuje nějaké neznámé možnosti. Pochopil svou situaci tak, že bych měl hledat všechny možnosti, ke kterým je laik povolán, na prvém místě při liturgii. U sv. Tomáše jsme vychovávali ministrantský potěr, založili jsme tam chorální sbor, abychom liturgii - tehdy ještě latinskou - nějak kompletovali. Při vatikánském koncilu se pak potvrdilo, že věc, která je především určená laikům, je evangelizace.“ L. Kolek tedy studoval brněnskou fakultu a zároveň veřejně působil u sv. Tomáše. Na konci studia vyšlo najevo, že není členem SSM. „Řekl jsem jim otevřené, já mám křesťanský světový názor... nějakým zázrakem jsem odstátnicoval, nakonec mi i diplom dali, ale napsali mi tam, ze nemůžu pracovat s mládeží.“ Kolek se tedy namísto učitele stal výtvarníkem „na volné noze“, věnoval se malbě, nejprve realistické figurální, potom se obrátil k experimentům „se světlem“. Pracoval také na různých interiérech kostelů. Jedovnický pan děkan ho v důsledku toho považoval za architekta a trval na tom, aby Kolek postavil na Blanensku, v Senetářově, kapli. „V hodinovém meziměstském rozhovoru mi nechtěl věřit, že se jen nevymlouvám, když tvrdím, že jsem nepostavil ani kozí chlívek. Protože jsem v rámci zájmu o novou liturgii mel doma nějaké své návrhy, jak by mohl vypadat ideální prostor pro liturgii, nakonec jsem si řekl, třeba to je Boží vůle.“ Později byly podle jeho návrhů postaveny další čtyři kostely... Skupina přátel a farníků od sv. Tomáše se v padesátých a šedesátých letech scházela po různých bytech. Zpočátku především diskutovali nad Písmem, později se rozhodli přestat mluvit o Bohu a začít mluvit s Ním. Zkušenost, kterou s modlitbou udělali, se snažili předat i dalším. To se ovšem příliš nedařilo. Zásadní proměna nastala během roku 1981. Tehdy značná část skupiny prožila zkušenost vylití Ducha svatého. Najednou se stali společenstvím, které přitahovalo řadu lidí, sloužili modlitbou za křest v Duchu svatém; do roku 1989 se na jádro této skupiny navázalo na pět set lidí. V první polovině osmdesátých let vznikla myšlenka založit komunitu. Byla zde již hotová řada přestav a nápadů, ale pak se zvláštní náhodou stalo, že L. Kolek objevil v časopisu Feu et Lumiére informace o komunitě Emmanuel. Napadlo ho tehdy jediné: „Hm, tak ti nám to vyfoukli.“ Základní důrazy ve spiritualitě komunity, kterou se v Brně chystali založit, se totiž přesně shodovaly se životem komunity založené v roce 1972 Pierrem Goursatem. Jako katolický laik se Goursat cítil povolán k celibátu a evangelizaci, toto povolání realizoval nejprve jako sekretář Katolického filmu, později jako spoluzakladatel společenství, z něhož se zrodil Emmanuel. Česká odnož této komunity nakonec vznikla těsně po sametové revoluci. Spolu se zasvěcenou sestrou, Luďkou Koukalovou, byl v letech 1990 až 1999 L. Kolek „odpovědným“ české provincie. Za tu dobu se komunita značně rozrostla a v současné době nabízí službu širokému spektru lidí, kteří touží být vedeni ve svém duchovním hledání, mít možnost setkávat se a sdílet nebo sloužit ostatním modlitbou. (Dnes jsou za komunitu Emmanuel v České republice zodpovědní manželé Renata a Radim Chmelíkovi.)


  
© 2001-2013 Katolická charismatická obnova. Použití textů je možné se svolením redakce. ISSN 1214-2638.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2007 - 2018
Nejčastěji hledané výrazy: Charismatická obnova | Vnitřní uzdravení | Vojtěch Kodet | Tábor Jump